Úterý 17. června 1873

Probudila jsem se trochu pozdě v devět a dozvěděla se, že paní Sapogenikovová přenocovala u nás, že přijely — máma, teta a paní Sapogenikovová — v jednu a ještě hovořily do rozbřesku. Byla jsem v posteli, když přišla mě políbit a řekla, že mě chce vidět, jak jsem já viděla ji včera. Pily jsme čaj skoro v jedenáct, všichni společně. Paní Sapogenikovová vyprávěla o všech svých anonymních dopisech, pomluvách, bídě atd. atd. Má tam pravou Tolstou. Hodinu po snídani, ve dvě, odjela doprovázená mámou atd. na nádraží. Walitský jí obstaral peníze, běhal celé dopoledne.
Zůstaly jsme doma. Všechen čas do příjezdu Howardových jsem strávila česáním. Přišly jen Hélène a Lise. Vyčítala jsem, že nechaly Aggie a chlapce, ale měli hodinu (šedé batistové šaty, dobře). Před večeří jsme pobývaly v zahradě. Hodila jsem opičku do vody a viděla ji poprvé plavat. Večeřelo se, pak jsme hrály kroket — dnes jsem ho vyzkoušela poprvé. Jediná partie, trvalo to dost dlouho, protože jsem měla potíže dobře hrát na kamínkách. Pak přinesli zmrzlinu do zahrady. Po pár kolech po zahradě nás máma poprosila, abychom šly dovnitř; poslechla jsem, ale vracela jsem se nejdelší cestou.
Zůstaly jsme ještě chvíli v pokoji bez svíček, v soumraku, když přišla paní Howardová. A ještě zůstala čtvrt hodiny, než děti odešly. Celkově jsem se dobře bavila.
Byla jsem velmi bledá, a to už dlouho — stávám se ošklivou. Dnes mě hubovali, že jsem bledá a mám kruhy pod očima. Je to snad moje vina? A nedala bych vše za to, abych byla růžová a hezká? Jsou to ty trojí emoce — ztracený čas, zameškané hodiny, touha učit se, anxiousness z toho, zda ho poznám, zda mě bude milovat. To vše mě vyčerpává v nejvyšší míře.

Poznámky

Anglicky v originále: „úzkost".