Pondělí 9. června 1873

V kostele (šedé vlněné šaty, nový klobouk). Jsou Svatodušní svátky, kostel byl celý ozdobený květinami a zelení. Konaly se modlitby na kolenou, při nichž kněz prosil o odpuštění hříchů. Vypočítával je všechny. Pak se modlil na kolenou. Vše, co v té modlitbě říkal, se tak dobře hodilo na mou vlastní, že jsem zůstala nehybná, naslouchala a přidávala se k této modlitbě. Podruhé v životě jsem se tak dobře modlila v kostele. Poprvé to bylo na Nový rok. Neboť mše se stala tak banální, a pak — věci, které se při ní říkají, nejsou ty každodenní, pro všechny lidi; chodím na mši, protože tam chodí všichni. Ale nemodlím se. Modlitby a hymny, které se zpívají, neodpovídají tomu, co říkají mé srdce a má duše, brání mi modlit se svobodně; kdežto tyto slavnostní modlitby, kde kněz mluvil o věcech, které se dotýkají každého a kde každý najde něco, co se vztahuje k jeho vlastním pocitům — ty mnou pronikají.
Z kostela k paní Teplakové — chtěla, abychom u ní obědvaly; máma jedla, ale já — jsem zvláštní, nemohu jíst mimo domov, leda v hotelu. Paní Teplaková je velmi příjemná žena, pravá dáma. Umí se chovat, je milá, aniž by lidi unavovala, a vždy najde, co říct. Mám ráda takové lidi — nepotřebuji zkoumat hlubiny jejího srdce; vidím, že je příjemná, milá, ne hloupá, říká, že mě má ráda, a to je vše, co potřebuji. Stačí několik přátel, zbytek ať je ke mně dobrý a milý a jsem spokojená. Dala mi květinu kaktusu se slovy, že mi ji chce dát, protože mě má velmi ráda, abych vzpomínala na její náklonnost, ačkoli se vídáme zřídka. Tu květinu jsem usušila.
Z domu, kde jsme zastihly pana Nennkoffa, jsme šly k Pattonovým, kteří jsou zatím ve vile Saveljev, dokud se jim upravuje dům. Divím se, jak může paní Pattonová žít v domě, kde jako by tam ještě zněly steny její umírající matky. Stěžovala si mámě, že je pro ni strašné v tom domě bydlet. To je ale hrubec, ten Patton, že ji tam nutí žít! Našly jsme je na terase, děti nám běžely naproti a pozvaly nás (mě a Dinu) na chvíli do zahrady. Ohlašovali oběd, škoda — jsou velmi milé a začínala jsem si je oblibovat, mám dokonce chuť je navštívit. Rozloučily jsme se.
Celý zbytek dne jsme strávily hledáním bytu — a stále nic. Jsem z toho tak unavená, že necítím ruce ani nohy.
U oběda všeobecná hádka jako každý den. Dědeček je mrzutý kvůli odjezdu slečny Collignon. Je zlý, podrážděný a hledá s každým spor. Ach! Bože, jak jsem unavená tímto životem, jak jsem nešťastná, jak bych chtěla žít klidně, bez těch hrozných, nesnesitelných, strašlivých hádek!!!!
Už dva měsíce nejsem sama sebou, něco na mě tíží, trápí mě smutná předtucha, jsem ubohá! Ach! Kolik bych dala, abych znovu nalezla minulé štěstí. Byla jsem naprosto spokojená a šťastná — a teď, nevím proč, jsem nešťastná a znuděná. Zdá se, že mě vše opouští, nemohu ani snít. Je to jako jiný život, minulost mi připadá jako sen, přítomnost je smutná, velmi smutná. Nedovedu si vysvětlit tuto tíseň, nic se mi nestalo, a přece! Co ze mě bude, nevím. Jen tolik, že je mi tak nesmírně těžko.
Máma cítí tentýž smutek. Ach! Bože, chraň nás od všeho neštěstí! Ochraňuj nás! Neopouštěj nás!
K Tobě se utíkám, když jsem nešťastná. Jen Ty mě můžeš učinit šťastnou a ochránit před vším zlým. Buďte ještě tentokrát milosrdný. Vraťte mi klid, mír. K Vám se obracím, ach! můj Bože.
Můj hlas se vznáší k Nejvyššímu, bez ustání k Němu volám, můj hlas se vznáší k Nejvyššímu, aby mě ráčil vyslyšet. Ach! Svatá Panno Marie, smilujte se nade mnou. Ochraňujte mě svou svatou přímluvou.