Úterý 10. června 1873

Začala jsem vážně studovat kresbu.
Zas ty byty. To slovo mě už prostě dohání k zoufalství. S tetou jsme si vzaly fiakr a vyrazily hledat bydlení. Nahoru dolů, dolů nahoru! Vylezly jsme na dvacet schodišť bez úspěchu. Je tu několik věcí, které by nám mohly vyhovovat, ale nerozhodujeme se (tenhle papír saje). Vrátila jsem se kolem páté, převlékla se (šedé vlněné šaty, velmi dobře, tvář unavená celé ty dny), abych šla zkoušet modré šaty, ale našly jsme obchod zavřený kvůli úmrtí. Jsem stále velmi unavená, cítím se mdlá, neschopná pracovat — letní měsíce v Nice mě ničí. Nudím se, nikdo tu není, horko mě dráždí, jsem podrážděná, nudím se a každou chvíli jsem připravená plakat. Ničí to mou povahu, zdraví, zevnějšek, zkrátka! Trpím! Bože! Bože! Nechte mě odjet z Nice, ve jménu Svaté Panny a našeho Spasitele! Nemám minutu klidu. Ach! Pane, zachraňte mě!!! Žijeme jen jednou. Trávit léta zde — to je smrt! To je ztratit polovinu života! Pláču teď, slza padla na papír. Ach! Kdyby máma a ostatní věděli, kolik mě to stojí tady zůstávat, jistě by mě nedrželi v této příšerné poušti. Ztrácím zdraví neustálým rozrušením, nudou, tím... nevím čím. Když je člověk takto neustále rozrušený, stárne předčasně, stává se zlým —
Ve jménu toho, co mám na světě nejdražšího, zapřísahám Vás, můj Bože, abyste mě uklidnil, abyste mi vrátil klid.
[Na okraji: Koupala jsem se v moři.]
Nic z něj mě nezaměstnává — je to tak dávno, co jsem o něm nic neslyšela, že mi připadá mrtvý. A pak jsem v mlze, minulost si sotva pamatuji, budoucnost se mi jeví ohyzdná! Jsem celá změněná, pleť mi zažloutla, vlasy taky, zhubla jsem, oči jsou propadlé, pod nimi kruhy, rty bledé, hlas ochraptělý; jsem ošklivá, velmi ošklivá. Dříve, když jsem se probudila, byla jsem růžová a bílá, svěží. Teď! Ale co mě tak rozžírá? Co se mi stalo? Co se mi stane? Ještě jednou Tě prosím, netrestej mě za mé vrtochy a hrubosti k mámě a za všechno ostatní!
Zdá se mi, že mi hlas říká, abych se změnila, nebo bude pozdě. Budu potrestána, jestli se nezměním. Vytrpím vše. Budu hodná, mírná, jen mi v tom pomoz, můj Bože!
Přišli Černikoff, paní Teplaková, Danilová a ještě nevím kdo. Nevyšla jsem; pak všichni do Monaka kromě tatínka a mě.