Neděle 8. června 1873

Apollón Belvederský, kterého budu kopírovat, se trochu podobá vévodovi — hlavně výrazem. Když se na něj podíváte naráz, je to velmi podobné: stejné držení hlavy a nos je jako jeho.
Živůtek šedých batistových šatů se mi nelíbí do té míry, že pokaždé, když si je obléknu, mám špatnou náladu. Abych se tomu vyhnula, dala jsem ho přešít. Ve dvě jsme jely doprovodit slečnu Collignon — já, máma a Dina. Rozloučila se se všemi dost něžně, s polibky. Byla jsem velmi vyrovnaná a dávala jí rady na cestu, velmi praktické. Ne bez jistého — ne lítosti, ale ze zvyku jsem ji viděla odjíždět. Divím se, jak málo mě její odjezd stál. Nebyla vůbec dojatá, nevyměnily jsme žádné zvláštní slovo. Tak odjela! Jen abychom mohly najít dobrou vychovatelku! (šedé batistové šaty.)
Do města pro šaty a ještě malé pochůzky, pak ke hraběnce de Mouzay. Našly jsme tam paní de Ballore a Boumini, dceru Tambouriniho. Začalo se mluvit o mém klobouku, pak o šatech, pak o účesu, o tváři, o postavě a nakonec o mé povaze, názorech, přesvědčeních atd. atd. atd. atd. atd. Tento celkový rozbor trval dost dlouho. Paní de Mouzay mi zpívala chválu — že jsem rázná, nadmíru logická, že uvažuji jako mudrc, že mám hotovou povahu, že říkám, že mě můj manžel bude vždy milovat, že se budu umět nechat milovat, a spoustu dalších věcí.
V duchu jí velmi děkuji, ale neřekla jsem jí nic.
Doma nás přišel navštívit pan Černikoff a Solominka — on a Walitsky jdou do toho nového divadla. My ne, to se nesluší.
V devět přijíždí kočár a vyjíždíme všechny čtyři. Dědeček je trochu vrtošivý. Po odjezdu každé vychovatelky je to totéž. Ta Collignon, pokud se nepletu, na něj měla plány a on jí věřil v dobré víře a ubohý stařec se nechal trochu omotat. Přejde to ostatně za pár dní.
Vraťme se k naší procházce. Měsíční svit je překrásný, vzduch klidný a čistý. Dina prosí, abychom šly do toho divadla; teta se staví proti — říká, že je to kavárna, že je to sprosté, špatné, že je ostuda tam jít, a všemožné hrůzy, takže nás to přešlo.
Zastavily jsme u divadla a máma nechala zavolat Walitského. Vyjde a říká, ať tam nechodíme, že tam jsou jen... a venkované, že se tam kouří, že je to kavárna. Odjíždíme, ale abychom se vrátily. Máma řekla, že můžeme vejít, podívat se a odejít — Walitskému se nedá moc věřit, všechno líčí tak černě! Pár minut jsme váhaly u dveří, ale neodvážily se vejít. Měly jsme prvotřídní místa dole. Na galerii se platí méně. Vyšly jsme tam, abychom byly méně vidět. Zavolaly jsme Walitského a poté, co jsme viděly, o co jde, a zůstaly pět minut, odešly jsme. Opravdu se to nesluší! Jsem ráda, že jsem šla — nebudu mít chuť se tam vracet.
V kočáře jsme mluvily o osudu kokotek jako la Soubise, la Gioia atd. Při řeči o té poslední jsem chtěla znát mámin názor na vztahy mezi ní a ním, ale o Hamiltonovi nemluvila. Bezpochyby ví. Zradila jsem se svým hloupým zarděním. Je to u mě jako nemoc — ze samého strachu, že o něm budou mluvit, jsem stále připravena zrudnout. Mluví se o něčem a já se třesu, aby nevyslovili jeho jméno; pojmenují někoho jiného a já předem rudnu. Takže teď rudnu při každém jménu.
Dnes u oběda jsem jednou vstala od stolu, abych se vyhnula zardění.
Jmenovali Michelovy a já byla v rozpacích. Je to hrůza, taková situace! Jsem z toho skoro nemocná!
Brzy pojedeme do Vídně s tetou. Manotte byl dnes ráno se mnou velmi spokojen. Hrála jsem část koncertu g moll od Mendelssohna bez jediné chyby. Když končím, je půl jedenácté a jsem unavená. Mým největším štěstím je teď jít spát.

Poznámky

Klidná, vyrovnaná. (it.)