Úterý 27. května 1873

Teprve v šest jsme byly v Marseille; unavená jsem se rychle oblékla. Po pár doušcích špatné kávy a celohodinném čekání na vlak jsme se daly znovu na cestu. Včera jsem četla o demisi pana Thierse a celou noc se mi o tom zdálo, tak směšně!
Jak se blížíte k Nice, zeleň se mění, bledne, půda už není černá, ale načervenalá, stromy zvadlé a pokryté prachem. Jaký rozdíl oproti Švýcarsku. Jak je Švýcarsko přece jen krásné!
Kolem třetí jsme v Nice. Dina, Walitsky a Markevičová nás přivítaly na nádraží. Tetu jsem našla v posteli — je jí jen o málo lépe, skoro stejně. Po koupeli jsem se vrátila ke všem a začalo vyprávění o naší cestě. Máma řekla, že Ženeva se mi bezpochyby líbí víc. Řekla jsem to proto, že tam jsou chlapci. A Paulovi kamarádi mě shledali krásnou a Aljoša mi dvořil (sotva jsem si ho všimla) a Cima skoro atd. atd. atd. Zapomněla jsem říci — jak jsem hloupá —
pokaždé, když vidím hraběte Grimaua, zrudnu — nevím, co to má být za hloupost! Vůbec se mi nelíbí. To zardění je neobyčejné.
Jak je náš byt krásný po tom hotelu. Ale Nice je teď nesnesitelná; doslova hořím [sic] touhou odjet. A doufám, že dobrý Bůh mi pomůže vyrazit do Vídně.
Našla jsem dopis od Heleny Howardové, musím hned odpovědět, jinak na to zapomenu.
Byt ještě není nalezen. V Ženevě mi dělali spoustu poklonků za mé oblečení a klobouk. Řekla jsem:
— Je to nádherné ve své prostotě.
— Jako osoba, která to nosí! řekl Abramovič. To je ale zvířátko!