Pondělí 26. května 1873

Od rána jsme balily a já si oblékla šedé šaty. Kolem jedenácté přišel hotelový sluha oznámit, že přišel pan Abramovič. Máma nebyla hotová, tak jsem sešla do hotelového salonu. Chvíli jsme si povídali. Paul tam byl. Pak jsem požádala Abramoviče, aby přešel do jídelny, kde budeme snídat. Sotva jsem objednala snídani, přišla máma a za pár minut ještě pan Tormosoff, takže nás bylo pět. Konverzace byla živá — mluvilo se o Nice, o známých, o přátelích. Pan Abramovič byl ke mně velmi laskavý. Řekl, že se mě vždy zastane, když mě obviňují, a že i nedávno u Pattonových o mně mluvili a on mě rázně bránil. Jsem mu za to vděčná. Ale nevěděla jsem, že jsem už předmětem rozhovorů v salonu — a museli říkat špatné věci, když se mě musel
zastat. To mě trochu rmoutí, tím spíš, že jsem neudělala nic špatného.
Dal mi dvě své vizitky k předání panu a paní Pattonovým. Dala jsem je mámě, protože kdybych je předávala sama, ti darebáci Pattonovi by mohli říci zas nějaké hlouposti.
Paul vyšel zaplatit účet a Abramovič si přisedl ke mně (předtím seděl naproti), máma mluvila s Tormosoffem a já s Abramovičem. Když jsem mu ukázala vzorek svého cestovního kostýmu, vzal ho roztržitě, [Škrtnuto: jako by se nedíval,] podíval se a když jsem natáhla ruku, aby mi ho vrátil, rychle utrhl polovinu a dal si ji do portmonky. Chtěla jsem se zeptat proč, ale rychle změnil téma. A pak taková hloupost! Vytáhl z portmonky anglickou náplast a nabídl mi ji pro případ, že si na cestě říznu prst — máma se v tu chvíli otočila, usmála se, podívala se na něj výrazem, který nedovedu vysvětlit; kdyby nešlo o mě, řekla bych, že vypadala, jako by říkala:
— Nedělejte hlouposti, je ještě dítě, a vy si představujete, že je to slečna, které je třeba se dvořit.
Nevím, proč mi to nabídl. Ach! Ano, nejspíš si představoval, že si vyměníme upomínku za můj vzorek. Pochopila jsem, ale tvářila se, že nerozumím ničemu. Zůstal v rozpacích, a po pár slovech se zase změnil tón. Když mi dal své vizitky, abych je nezmačkala, uložila jsem je (jaká jsem nešika!) do živůtku. Načež in an undertone!! řekl: „Jak bych chtěl být vizitkou!" nebo něco takového. Byla jsem dotčena, to se mi nelíbilo. Pan Abramovič ještě říkal všechno možné — mluvilo se o sňatku, že paní Markevičová musí jet za svým mužem, protože to nařizuje.
— Člověk se nemá ženit, vidíte! řekl pan Abramovič.
— To záleží, odpověděla jsem.
— Dobře odpovězeno, to jsem nečekal! Co je na tom dobrého nebo krásného?
Je ke mně velmi milý a hodný, protože o mně všude mluví dobře. A zvlášť ho okouzlil způsob, jakým jsem ho přijala, když se přišel rozloučit. Přijala jsem ho tehdy zcela prostě, bez hrátek, bez grimas, jak přijímám vždycky každého. Pan Tormosoff dokonce řekl, že
Abramovič o mně všude mluví dobře.
V jednu Tormosoff a Abramovič odešli (žertem chtěl jet s námi do Nice). Paní Sapogeniková a pan Yourkoff přišli pár minut před naším odjezdem na nádraží. Máma je přijala rovněž v hotelovém salonu. Paní Sapogeniková byla velmi milá, dokonce se s námi oběma políbila. Na nádraží jsme jely v jejich landó. Tam jsme potkaly pana Tormosoffa. Abramovič byl pozván v jednu na venkov a nemohl přijít. Hrabě Grimau (dříve považovaný za Audiffreta) odjížděl do Paříže — Yourkoff nabídl, že nás představí, ale nejely jsme stejným směrem a bylo pozdě. Paul zůstal.
Vlak konečně vyjel a opouštíme Ženevu. Po cestě do Lyonu jsme měly Francouze, výrobce sametu, který mámě tolik namluvil, až z toho byla celá omámená. Celou dobu jsem nezvedla oči od knihy, aniž jsem řekla jediné slovo.
V Lyonu jsem poprosila mámu, abychom vzaly lůžkové kupé. Vzaly jsme ho. Jak je příjemné moci se na cestě svléknout. Bylo nám dokonale pohodlně. Ale nespala jsem dobře, protože jsme měly přijet do Marseille v pět, kde se přestupuje, a bála jsem se, že průvodčí otevře dveře a uvidí nás takhle.