Pondělí 19. května 1873

Šedo, trochu deště, pak trochu slunce, velmi krásně.
Tetě je velmi špatně, všichni se obáváme, já také. Bože, opět se obracím k Tobě. Ty sám můžeš vše, a jestliže lékaři uzdravují, je to Tvá vůle a skrze ně konáš své zázraky.
Na promenádě (černé šaty, námořnický klobouk, celkem dobré), mé zlaté vlasy mě okouzlují. Čekala jsem na kočár, když teta zatoužila po rosolu — zavolala jsem Solominku (slečna Collignon nemocná, vrtošivá, nesnesitelná, zlá). Šly jsme pěšky, pak jsme potkaly fiakr a nasedly. Koupila jsem rosol, donesla ho domů a šly jsme se projít. Dala jsem spropitné, aby kočí jel rychle. Byly jsme velmi veselé. Mám Solominku moc ráda.
Zpátky doma jsem zavolala prodavačku z malého krámku v ulici de France, abych koupila třešně. Přiběhla ochotně. Ty ženy vídám každý den a hrozně mě lákalo si s nimi promluvit. Když jsem platila, přepočítala peníze — to mě rozesmálo. Ty ženy jsou velmi zábavné a tak uctivé, že je radost s nimi mluvit. Jsou tak prosté a znají své místo.
Chtěla bych, aby slečna Collignon odešla: je nesnesitelná, zanedbává své povinnosti a okrádá mě o čas.