Neděle 18. května 1873

Včera večer přišel Patton, mluvili jsme o aféře, nic vážného.
Do kostela jsme nešli. Tetě je stále špatně, dělám si starosti. Ve tři přišli Howardovi. Celou dobu jsme zůstali doma. Ukázala jsem jim své šperky. Byly udiveny mou lhostejností k nim. Považují mě za tak duchaplnou atd. atd., že se za to stydím.
Mluvila jsem o svém odjezdu do Vídně, o svých plánech, o cestě kolem světa (kterou ve skutečnosti chci podniknout s ním, s pomocí Boží), o svých zálibách, o oblékání — říkala jsem, že chci svůj šatník zreformovat, chci být prostá a chci požádat mámu, ať mi dá peníze a všechno si koupím sama. Tak to udělám (už jsem o tom mluvila před nějakou dobou). Řekly mi, že jim mě jejich matka dává vždy za vzor. Jak je to směšné — a máma zas dává za vzor mě jim. Velmi mi to lichotilo. Nic mi nedělá takovou radost jako dobrý názor na mou osobu — ne na tvář a oblékání, ale na mé úsudky, na mého ducha, a zvlášť od osob čestných. Všechny ty děti mě považují za orákulum a všechno, co řeknu, je zákon. Lichotí mi to. Hélène mi bude psát, řekly mi. Dala jsem Lise a Jeanovi přívěsek a Willymu mušli — pro Aggie jsem nic nenašla. Lise řekla, když se mluvilo o Paulovi (přijede za týden, nečekala jsem to, odchází z penzionátu, aby se vážně učil):
— Ach! Je mu teprve třináct, jsem starší než on.
Řekla to s politováním. Při večeři máma řekla, že je to nevěsta pro Paula. Měla Lise tutéž myšlenku? Zdá se mi, že ano. Bylo by to velmi pěkné.