Čtvrtek 15. května 1873

V půl deváté jsme šli všichni, kromě tety, která má velmi vysokou horečku, na pohřeb. Nejprve byla pobožnost doma, pak šli všichni do kostela, rakev se vnesla do kostela, odsloužila se mše a pak
zádušní obřad. Bylo tam mnoho lidí, cizinců, Michelovi, dva velkovévodové tam byli.
Netřeba říkat, jaká byla bolest starého a paní Pattonové, nakonec se jí udělalo špatně. Všichni ji obklopili a ubohý stařec osaměl; klesl na židli, už neplakal, ale křičel. Okamžitě jsme k němu přiběhly, pečovaly jsme o něj, daly mu vodu atd. atd. Zkrátka scény bolesti, které jsem viděla, jsou tak strašné, že jsem z toho plakala a stále se třesu. Slzy, vzlyky, výkřiky, všechny hrůzy neštěstí a zoufalství. V půl druhé jsme se vrátily. Pak ve čtyři a půl, po dvou hodinách klavíru, jsem vyšla (černé šaty, dobře) s mámou, koupila jsem šedou látku na cestovní šaty. Je to jako s jízdou na koni, objednala jsem amazonku a jezdila, neboť cestovní šaty jsou vždy krok vpřed. Dnes první třešně.
Vlastně tu nikdo nezůstal, v pravém slova smyslu. Zůstávají jen oškliví, špinaví, hloupí Niceané. Ach! Bože, nech mě odjet. Prosím Tě. Uděl mi tu milost. Nechám si přivézt klobouk k šedým šatům.
[Na okraji: Kolem šesté přišel starý se zeptat na zdraví mé tety. Má takový strach o všechny, chudák!]