Pátek 16. května 1873

Strašné počasí, vítr, prach. O tom, co jsem včera slyšela, lze říci: Quivi sospiri, pianti ed alti guai risonavan per l'aery [sic] senza Stella, perch'io al cominciar ne lacrimai.
Na promenádu (černé šaty, růžový klobouk, vyčesané vlasy, dobře). Prosila jsem mámu, aby šla se mnou dát ušít cestovní šaty, ale řekla mi: Za koho mě máš? Nadinka je nemocná. Nemohu ji opustit. Nebylo co namítnout, je to spravedlivé, je nemocná. Odjela jsem s Dinou a Markevičovou. Dala jsem šaty, ale nebyvši úplně spokojená se střihem, chtěla jsem jít pro mámu do obchodu. Přicházím domů a jaký je můj úžas, když se dozvídám, že máma odjela do Monaka s těmi hrůzostrašnými Aničkovovými. Nemůže jít na půl hodiny se mnou, opustit nemocnou sestru, a může ji opustit na celý den a jet do Monaka s... ! To je příliš! Byla jsem rozhořčená; kdyby mě oklamal někdo jiný, to je jedno, ale moje matka! Nejde o tu věc samu o sobě, ne kvůli šatům; ale ten čin není dobrý, tak.
Říkám rychle Markevičové, ať sestoupí, abychom nasedly do kočáru, a přikazuji Dominiquovi jet na nádraží v naději, že mámu dohoníme a přiměji zůstat, ať se zastydí. V kočáře jsem se chovala jako šílená, smála jsem se, mluvila (nikdo tam nebyl, to je velké štěstí). Nebyla jsem ve svém přirozeném stavu. Dorazily jsme, vlak odjel. Aniž bych se vůbec zlobila, mám jiný nápad; jedu domů, beru pět franků a jedu s Markevičovou k Rumpelmayerovi. Dáváme si čokoládu, jíme koláčky. Smějeme se jako blažené. Vynahradila jsem si to, když mě máma takhle oklamala.
Je domluveno, že já, Dina a Walitský jedeme do Vídně. Jaké štěstí! Cestovní šaty jsou objednány, velmi hezké.
Když to řekli u oběda, slečna Collignon vypadala velmi zklamaně, dotčeně, a zatajujíc to jak nejvíc mohla, řekla:
— To není možné. Jak je to krásné, Dina a Walitský spolu se procházet a holčička bude sloužit jako paravan.
Svět je zlý! Řekla to ještě nepříjemnějšími slovy, to mě živě bodlo a řekla jsem:
— Vy jste ta první zlá, nikomu ten nápad nepřišel. Vidím celou vaši zlobu.
Tím to skončilo. Ale chápu nespokojenost slečny Collignon: před pár dny zklamání s Indiánem, pak doufala, že pojede do Vídně, všechno uvidí, a teď jí to uniká i s místem, které má. Je mi jí tolik líto. Ale co dělat? Je zlomená, už se ani nezlobí, a právě proto je mi jí ještě více líto.
Ve Vídni ho uvidím, ach! Učiňte to, Bože.
[Na okraji: Pan Saveljev, paní Pattonová a Natálie byli u nás. Natálie je milá.]
[Na okraji: Ráno Trifon prohlásil, že chce jet do Ruska, protože je zamilovaný do služky, která byla u Pattonových. Tatínek se tak dojal, že mu dokonce slíbil, že ji nechá přijet. Georges a tatínek šli s Trifonem do pokoje, mluvili, slibovali atd. Zavolala jsem Georgese a mluvila s ním o tom tak energicky, že jsem tomu u sebe ani nevěřila. Mluvila jsem skvěle (bez lichotky). Byla jsem jako herečky ke konci, ale přirozeně bez úskoků. Šílela jsem při pomyšlení, že by se sem ta žena přivedla. Udělat z našeho domu, nevím co. Potom si každý přivede, koho chce! A služku, z toho jsem zděšená. Mluvila jsem o tom se všemi s neobyčejnou silou a výmluvností. Sama jsem z toho byla překvapená.]