Středa 14. května 1873

Před sedmou jsem snědla talíř jahod. V devět jsme já a slečna Collignon šly pěšky k Howardovým (fialové šaty). Byla jsem ve špatné náladě, neboť při obědě a po něm byly scény kvůli angličtině. Slečnu Collignon by měli nutit mluvit, a místo toho mučí mě až do vyčerpání.
Prosila jsem, aby se jelo do Vídně, dávala jsem tisíc důvodů, nakonec jsem říkala, že nechci zůstat přes léto v Nice. Plakala jsem, prosila, byla jsem smutné, znuděné nálady, neměla jsem chuť nic dělat, s nikým mluvit.
Začala jsem kráčet s rozzlobeným, spíše znuděným výrazem. Měla jsem zachmuřenou tvář. Ach! Když si člověk pomyslí, jak je člověk ubohý! Při příchodu, ještě na aleji, která k nim vede, jsem se musela snažit změnit výraz, náladu; musela jsem se usmívat, tvářit se vesele, spokojeně, že je vidím atd.
Každé zvíře si může, když se mu zlíbí, dělat, jaký chce obličej. Není povinno se usmívat, když chce plakat. Když nechce vidět sobě rovné, nevidí je. A člověk, otrok všeho a všech! A přece si to sama ukládám, sama mám ráda společnost, ráda chodím, ráda, když přijdou. Je to poprvé, co jdu proti svému přání, a kolikrát půjdu později? Kolikrát, chtějíc zůstat, budu muset jít, chtějíc plakat, budu muset se usmívat! A jsem to já sama, kdo si zvolila tento život, tento společenský život. Ach! ale pak už nebudu mít žal, až budu velká, až on bude
se mnou. Budu vždy veselá a dobře naladěná. Teď je to proto, že chci jet do Vídně a nemohu, a ještě tisíc věcí, které nemohu dělat sama, ale pak budu mít svou vůli. Budu moci dělat, co chci, jet, kam chci, prostředky to dovolí a, jestli člověk dobře hospodaří a s Boží pomocí, má vždy dost, a pak s ním, mohu být nešťastná? Nebude se stavět proti mým přáním, totiž budeme mít tatáž. Já ustoupím jemu, on mně, lze žít šťastně. Řeknou, že chci dokonalost; ale ta může existovat. Není, protože si nikdo nedal tu námahu, nebo spíše všichni ji považovali za tak obtížně dosažitelnou, že se ani nesnaží. A někdy to, co vypadá tak..... Z dálky se může zdát tak vzdálená, že sama naděje
na její dosažení vypadá jako pouhá marná chiméra. Nevadí — vytrvale doufej a jdi dál a vzdálenost se bude s každým krokem znatelně krátit.
Budu tedy vždy spokojená, šťastná.
Paní Saveljevová zemřela včera večer v jedenáct. Ve dvě odpoledne šly máma a Dina na pannychidu, dnes. Večer v osm jsme já a máma šly tam, bylo tam mnoho dam. Co říci o té scéně? Bolest napravo, bolest nalevo, bolest na stropě, bolest na podlaze, bolest vyjádřená v každé židli, bolest ve světle svící, bolest v samotném vzduchu. Paní Pattonová (její dcera) dostala hysterics po pannychidě. Děťátko plakalo také (všichni). Líbala jsem jí ruce, vedla ji, posadila ji vedle sebe. Chtěla jsem jí říct pár slov útěchy, ale nemohla, a jaká útěcha! Jedině čas! To, co jsem řekla předtím, mi připadalo dobré, a pak jsem to shledala trpkým a hloupým. Řekla jsem, že nikdo není tak k politování jako ten starý, který zůstává sám, sám, sám. Ach! Bože, co dělat? Vše musí skončit. Toto je má úvaha, ale kdyby někdo z našich zemřel, neuplatnila bych ji.
U Howardových, dost pobavená, udělaly vše, co mohly, jaké hodné děti, mám je tak ráda.

Poznámky

Pozn. překl.: Odtud Marie sklouzává do anglického citátu z románu „Mrs Haliburton's Troubles", který si opsala 20. dubna; citát pokračuje přes hranici odstavce: „It may look at the distance so far as that the very hope of attaining it, seems but a vain chimera. Never mind, bear hopefully on, and the distance will lessen palpably with every step."