Čtvrtek 1. května

Krásné počasí. Na promenádu jsme propustili Dominiqua, chceme mu platit méně než v sezóně a věc ještě není vyřízena. Na koncertě (nové šaty a klobouk, rozkošná) dost lidí na to, co v Nice je, pěšky, pak jsme si já a slečna Collignon vzaly dvousedadlový fiakr s jedním koněm a zůstaly na koncertě. Prosím slečnu Collignon, abychom se svezly, nechce, pak za několik minut náhle říká:
— Jeďme na nábřeží, jeďme, rychle, rychle, frank spropitného.
Pořád jsem se jí ptala, co se děje, neodpovídá, dívá se před sebe a vypadá [Škrtnuto: strašně] velmi rozrušeně. Když jsme byly na nábřeží, zahlédla jsem fiakr jako ten náš, pán a dáma uvnitř. Musím přiznat, že jsem na okamžik věřila, že je to ženatý Boreel a že mi ho chce ukázat, nevědouc, že mi je to lhostejné. Ale když jsme se přiblížily, ne, je to velmi hubený pán. Byl to ten pán, kterého miluje, dávno jsme věděly, že kdosi neurčitě existuje; nerada o tom mluvila. Škádlily jsme ji. Ale teď je tu s nějakou ženou! Podle mě byla ještě klidná, tvář měla celkem klidnou, ale celé rozrušení se jí přelilo do očí. Divím se jejímu klidu. Říkala jsem jí to. Odpověděla:
— Ale nejsem klidná.
Pronášela slova přerývaná výkřiky úžasu. Vypadala klidně, protože když se stanou tak mimořádné věci, je člověk jako zasažen a projevuje se méně než u malicherností. Vracely jsme se, cestou jsem se jí na to vyptávala, zdálo se, že mě neposlouchá, ale občas odpovídala; řekla, když jsme ho uviděly: „Ach! chtěla bych je sledovat." Nabídla jsem se, že se vrátím sama a nechám ji, ale nechtěla. Při návratu mě poprosila, abych nic neříkala, ale nevěděla jsem, zda to myslí vážně.
[Na okraji: Dítě třinácti let!] [rukopis její matky?]
Vrátila jsem se celá rudá a smála se. Ptají se mě:
— Co?
Říkám:
— Nic.
Tak se máma rozzlobí a říká, že jsem snad vyvedla nějakou hloupost, že mě už nenechá chodit se slečnou Collignon, že jí nedůvěřuje, že moje pověst atd. Musela jsem to říct, ačkoli jsem zamýšlela (bylo-li to už tak nutné) říct jí to o samotě, ale roztržitá, jaká jsem! řekla jsem to přede všemi.
U večeře jí o tom Walitský mluvil, chtěje ji rozesmát. Ale rozplakala se a odešla do svého pokoje. Kdybych to byla já, při pohledu na něj bych zrudla, ona ne. Myslím, že to je příliš silné. Proč jsem to vyprávěla, jestli ji opustil, jestli předtím..... ach! ubohá, je mi jí líto!
Teď vyšla, nevím kam. Oni jsou v Grand Hôtelu.
Dnes se hodně mluví o Gricji Miloradovičovi.
Máma zamýšlí můj sňatek s ním. Vidím to. Neznám ho a miluji jiného; u oběda, když se mluvilo, kam jet v létě, slečna Collignon řekla: „Do hor Skotska," a dívala se přitom na mě.
Zrudla jsem jako bláznivá a odvrátila se, v tu chvíli vcházejí děti Aničkova, myslíc, že se jich zbavím, sfouknu svíčku, ale objeví mě. Slíbím jim, že přijdu, pošlu je k Dině, a vidouc světlo u slečny Collignon, jdu si zapálit svíčku. Vrátila se, píše dopisy, s uplakanýma očima. Ničemu z toho nerozumím, netroufám si ptát. Nevím, zda to bylo úmyslné.
Markevičová mluví o Miloradovičovi, kterého mi na dálku dohazuje. Nepotřebuji ho. To se líbí mámě, je to její touha. Předvídám nepříjemnosti, které z toho budu mít, ona bude chtít, já ne. Nevidí nic lepšího, já vidím svého vévodu, kterého miluji a který je lepší než ten druhý.
Je to bláznovství, ale Bůh je tak velký! On je královské krve, já! já jsem jen šlechtična. Ale ještě jednou, Bůh je tak velký, tak dobrý! že se odvažuji doufat.