Středa 30. dubna

Velmi krásně, ale trochu chladněji. Teď vstávám v půl šesté a v posteli jsem v deset.
Na promenádě (modré šaty, unavená). Slečna Collignon zanedbává lekce, zdržuje atd. a to mě tolik trápí, že to ani nedokážu popsat. Čas utíká, ztrácím čas, který nikdy nedoženu, to mě tolik mrzí, že jsem z toho naprosto nešťastná.
Dnes po obědě jsem přišla k mámě, která ještě nevstala, ale je jí trochu lépe. Co mě znepokojuje, je ten její tak velký smutek bez jakékoli příčiny. Jsem připravená plakat kvůli tomu, že je máma tak dlouho nemocná. Přišla jsem tedy k ní a mluvily jsme, kam pojedeme v létě, o mém vzdělání, o jazycích atd. atd. Mají pravdu, když si na slečnu Collignon stěžují, anglicky s ní nikdy nemluví, a tak tu řeč znám, ale mluvit jí hladce nedokážu. A je to její chyba, dává lekce jako profesorka a nikdy si [Škrtnuto: nemluví] nepovídá. A pak, i ty lekce zanedbává. Nemohu jí to říct do očí, a proto jsem podrážděná, nedokážu mít něco na srdci a neříct to. Divím se, jak to sama nevidí. Jsem z toho tak zarmoucená, že mluvím stále podrážděně; dnes při hovoru s našimi u mámy jsem mluvila, křičela, skoro plakala, sama jsem se tomu smála.
Přimlouvala jsem se za cestu do Vídně. Pojedu, s Boží pomocí.
Pak bych chtěla, abychom odjeli z Nice, ale naneštěstí teď nemůžeme. Musíme čekat. Ach! Bože, učiň, ať ten spor skončí!! Drží nás přikované k Nice.
Chtěla bych jet do Florencie, do Neapole, do Říma, studovat malbu, zpěv, hudbu, v Nice je to nemožné. A pak, chodit ve společnosti v Nice! Fuj! Fuj! Musím si s časem najít manžela, neboť si ho netroufám už doufat. Při myšlence na něj mě bolí srdce. Netroufám si ho už milovat. A musím najít jiného, kterého snad nebudu milovat. Ach! ale co to říkám? Neřekla jsem sama, že mám doufat a že mi Bůh sesílá tuto dobu zkoušek, kdy nemám žádnou naději, aby vyzkoušel, zda jsem pevná ve své lásce. Ach! ano. Po sté se svěřuji Bohu.
Úpěnlivě Ho prosím, aby mi dal Hamiltona; a důvěřuji Mu. On může vše. Nebudu už váhat. Ach! ale možná mě Bůh nepovažuje za hodnou dosáhnout toho, oč prosím! Kdo mi dovolil věřit, že ho dostanu?
Ach! Bože, nejsem-li toho hodna, zhřešila-li jsem v něčem, udělala-li jsem špatně, odpusť mi! Jsi tak milosrdný, odpusť bláznivé! Bože, netrestej mě! Život mi připadá tak krásný, tak usměvavý! Nezbavuj mě iluzí. Slibuji, že nezpyšním svým štěstím, nikdy nezapomenu, od koho ho mám, budu pomáhat chudým. Odpusť, odpusť mi. A učiň mě jeho ženou. Nikdy nezapomenu na Tvá dobrodiní.