Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pátek 25. dubna 1873

Velmi silný vítr, prach. Opravdu se nemohu vzpamatovat z drzosti Tolsté.
Přinesli mi nové šaty, hezké. Na promenádu (černé šaty, vikuní). Nevím, jestli je to nedostatek lidí, nebo má přirozená melancholie, co mě drží.
Jsem tak znuděná, nemohu se pořádně učit, chvílemi bych chtěla plakat. Pronásleduje mě strach, že zůstaneme v Nice. A i kdybychom zůstali, co na tom záleží? Budu mít alespoň méně přerušení ve studiu. Opravdu nedokážu říct, jestli chci jet, nebo zůstat. Zůstat: smutek, nuda. Jet: výdaje, přerušení studií. Není to tak strašné, přeruší-li se, za týden se začne znovu a vše je zase v pořádku.
Kvůli okolnostem, záležitostem v Rusku, soudnímu sporu nemůžeme v tuto chvíli opustit Nice. Ach! Bože, učiň, ať přijde den odjezdu! Dřív jsem tolik chtěla zůstat, nyní mám ještě silnější touhu Nice opustit, ne na léto, ale navždy.
Musím myslet na své vzdělání, na zpěv, na hudbu, na malířství; a pak, konečně budu velká a bude se třeba vdávat, a v Nice za koho? Je tu jen sebranka, zkrachovalci, hráči, nikdo slušný. Ale bojím se, že tu tak hluboce zakořenili, že je bude těžké z Nice vytrhnout! Ach! pomoz mi, Bože!
Zítra jedeme na piknik s Howardovými v deset.
Nesmím se rozčilovat proto, že nemám žádné znamení naděje, že dosáhnu...
Ale můj život je veselí, bohatství, hlučné zábavy, plesy, dostihy, koně, střelby, pikniky, společnost, sláva, popularita. Být známá všude, to, to je můj život a mé štěstí. Sedí v jídelně a klidně hovoří, domnívajíce se, že se pilně učím. Netuší, co se ve mně děje! Nevědí, jaké jsou mé myšlenky právě teď.
Musím být buď vévodkyní z Hamiltonu (to si přeji nejvíce, neboť Bůh vidí, jak ho miluji), nebo vyhledávaná, známá, ceněná, obletovaná, spoken of, žít uprostřed slavností nejvyšší společnosti, nebo být slavnou na jevišti, ale tato dráha se mi neusmívá jako ta druhá, je bezpochyby lichotivé přijímat holdy z celého světa, od posledního z posledních až po panovníky země! Ale to druhé, to druhé, kde bych měla toho, koho miluji! To je docela jiný druh, a tomu dávám přednost.
Velká dáma, vévodkyně, raději budu ve společnosti než první slavnou osobou světa, neboť pak patřím k jinému světu, ti by mě chránili.
Ne, je to život ve velké společnosti, co mě přitahuje, co si na světě přeji nejvíce.
Ach! odpusť, Bože, za tak rozhodná slova. Prosím Tě jen, abys mě netrestal za mou troufalost (myšlenky se mi honí hlavou takovou rychlostí!!).
Ne! ne! Pane, jedině Ty mi můžeš dát štěstí. Ach! dej mi ho. Dej mi ho. Úpěnlivě Tě prosím!!!!!!