Pátek 18. dubna 1873

Jemný nepatrný deštík, chvílemi žádný.
Ráno jsme v kostele nebyli, ale ve dvě při procesí s plaščanicí jsme šli (černé šaty, šedý klobouk, dobře učesaná, dobře), kostel plný. Když všichni šli políbit plaščanici, dívala jsem se na všechny ty tváře, a najednou se objevila jeho tvář, ale živá, jako by tu byl přítomen, a krásná. Nikdy se mi nezjevil tak zřetelně, tentokrát jsem ho uviděla, jako by tu byl sám přítomen, a je krásný! a miluji ho, od tohoto zjevení mi prudce bušilo srdce a začala jsem se modlit. Chtěla jsem si pak tu drahou tvář přivolat, ale marně; už ji nevidím. Uviděla jsem ji jen v tom jediném okamžiku, mé snahy si ji představit jsou marné! Bylo to pro mě tak velké štěstí! Zbožňuji ho doslova. Nemohu tuto lásku srovnávat s tou, kterou cítím k Boreelovi.
Poprvé opravdu miluji!... Ach! to zjevení!... Napadla mě myšlenka, u plaščanice bylo mnoho květin, řekla jsem si, když jsem brala kopretinu, tato květina je svatá, byla u našeho Spasitele, modlím se k Bohu skrze ni, ona mi poví, viděla jsem ho tu, právě teď, zjevil se mi, zeptám se této květiny, zda se má přání splní.
S bušícím srdcem jsem otrhávala lístky: ano, ne, ano! ach! Bože, děkuji, vše mi předpovídá mé štěstí! Ach! děkuji, děkuji, Bože! Jsi tak dobrý! Věřím tomuto poslednímu proroctví, věřím mu, je svaté.
Musím opustit ráj a sestoupit na zem, šli jsme k paní Teplakové, odtud na hřbitov, pak domů. Před večeří jsem si trochu sedla na terasu, četla jsem.
Ach! ale Bože, jak bych chtěla znovu spatřit to zjevení! Zjevil se mi takový, jaký je ve skutečnosti, nemohu si jeho tvář už vybavit.. Říká se, že si nejméně pamatujeme tváře, které jsou nám nejdražší, a je to pravda.
Pocítila jsem, jak jsem dávno necítila, protože celou tu dobu jsem byla otupělá, jak moc ho zbožňuji, neříkám, že ho miluji, říkám, že ho zbožňuji, neboť je to zbožňování.
Gioia odjela, prý do Ruska, kvůli té záležitosti s dědictvím, které jí Simonov zanechal.
A ještě bych se jí mohla bát, ne, není to překážka, má ji, protože on ještě opravdově nemiloval a ona je jen nezbytným doplňkem jeho postavení.
Ach! Bože, dej mu pochopit, že ho miluji! Úpěnlivě Tě prosím.
Večer opět v kostele.

Poznámky

Plaščanice (rusky плащаница) — vyšívaný závoj představující Kristův pohřební rubáš. O pravoslavném Velkém pátku se nese v průvodu po kostele a věřící ho uctívají políbením.