Čtvrtek 17. dubna 1873

Pršelo, pak celkem hezky. V kostele (vikuní šaty) plno lidí, skoro celý kostel přistoupil k přijímání, pak domů.
Pak na promenádu pěšky, dost lidí. Slečna Collignon mě dokonce pokárala, že se na mě příliš dívají.
[Na okraji: Slečna Collignon mě pokárala, protože se na mě Lambertye díval s úsměvem.]
Opravdu nevím, proč se na mě lidé dívají. Večer na Pašijích (černé šaty) plno lidí, při návratu, já a Dina, ostatní u Teplakových, jsme u nás zastihly oba bratry Mouzay; diskutovalo se o náboženství, pak se přešlo k vévodovi z Edinburghu, řekla jsem, že je ošklivý, a tu slečna Collignon říká:
„Ten vypadá jako šlechtic, podívejte se na vévodu z Hamiltonu, tlustý řezník, atd. atd."
Řekla jsem opak.
— To neříkám já, ale Berthe, řekla jsem.
Vedla jsem si dobře, nezrudla jsem. Paní de Daillens se při zvuku jeho jména na mě upřeně podívala, vzpomíná si, jaké bláznovství jsem vyvedla, když jsem ho poprvé uviděla v zimě, něco tuší. Hodně se o něm mluvilo. Jaká rozkoš! Slečna Collignon říká:
— A ta společnost, co má v Káhiře, pořád s dělníky.
Daillens:
— Prostě je to dobrák! atd. atd.
Vím, že je to dobrák, právě proto ho miluji.
Chci lépe popsat dnešní rozhovor, bála jsem se, že mě přistihnou, a proto jsem tak spěchala, teď mám čas, je jedna hodina, všichni spí, jsem v malé studovně.
Slečna Collignon, Mouzay, Daillens a já.
Collignon:
— Podívejte se na vévodu z Hamiltonu, nevypadá jako šlechtic, je jako tlustý řezník, a ta společnost, co měl v Káhiře, pořád s dělníky, vtipkoval s nimi, jezdil na oslíčích kočárcích.
Při slově Hamilton jsem trochu strnula (paní de Daillens se na mě podívala, to jsem řekla výše).
Já:
— Ach ne, on je velmi hezký, vypadá ušlechtile, má krásné rysy, není ani moc tlustý!
Hájila jsem ho vřele, ale viděla jsem, že jsem zašla příliš daleko, protože si mě ty dvě dámy tak trochu měřily......Opravila jsem se a řekla, že to neříkám já, ale Berthe, a je to pravda, říkávala mi, když jsem ho považovala za sedláka, že je velmi hezký, že ho musí člověk vidět zblízka, že čím víc ho člověk zná, tím víc se mu líbí. Jak je to zvláštní, já i ona máme stejné touhy; kdo ho dostane? That is the question. Říkala mi, že není hrubý, naopak že je okouzlující, zkrátka mi ho popisovala takového, jaký je teď pro mě.
Ona doufá! ubohá bláznivice! bláznivice.... ale pak jsem bláznivá i já. [Připsáno: To si myslím.]
Vídávala jsem ji s ním často. Hovořil s ní často, když byla promenáda prázdná, posedávali na židlích u obchůdků v Badenu, ona mluvila, on si hvízdal, jednu nohu na zemi, druhou na židli. Neměla jsem tehdy zcela jasnou představu, co to znamená, teď si myslím, že ho miluje a on si z ní vážně utahuje, protože vypadal vážně, a kdo ví, možná si ji chce opravdu vzít — tu ženu neopustí, dokud ta druhá nevyroste.
To je zvláštní věc. Do Badenu jsem přijela bez jakýchkoli nároků, mohu říci, že Baden mě zformoval. Našla jsem tam děti, které napodobují dospělé, jsou do sebe zamilované, dvoří se.
V první řadě vidím Berthe Boydovou a Rémyho de Gonzalès Moreno. Nemám nejmenší předtuchu, a přece, nevím, něco ve mně je. A skutečně se stane, že následující rok přijedu znovu a ne proto, že by se mi líbil, nikdy jsem nemilovala před Boreelem, ale jen tak, chtěla jsem, aby mě miloval, Rémy.
A on opustí Berthe a stane se mým zbožňovatelem od hlavy až k patě.
Vyznává se mi, to se mi líbí, protože tím pokořuji Berthe, ona zuří, jen kvůli tomu se mi to líbí, jinak ne.
[Na okraji: Přijímala jsem je jako dospělá, smála jsem se mu, ale ta komedie mě bavila. Bylo mi dvanáct, když byl Rémy mým nápadníkem.]
Na konci sezóny, když Rémy odjel, já a Berthe se seznámíme. Tehdy mi vyprávěla o vévodovi, ze všech sil mi chtěla dát na srozuměnou, že je do ní zamilovaný atd. atd., ale já jsem byla příliš hloupá, pochopila jsem to teprve o šest měsíců později v Nice.
Věří, že má vévodu, předpokládejme, že ho má, a co kdyby se opakovalo totéž co s Rémym?.. To by bylo podivuhodné, ubohá Berthe, obírám ji o všechno! Ach! nosila vévodovy barvy na dostizích. A možná si ji opravdu chce vzít, proč by nemohl, když připouštím, že může milovat mne ve čtrnácti. Ale co kdyby se ke mně vrátil jako Rémy? Ach!!! tohle se tomu podobá. Když jsem ji vídala s vévodou, nevím, jaký pocit jsem prožívala.... tentýž jako u ní a Rémyho. Ale s vévodou to nabývá vážné povahy.
[Na okraji: Všichni říkají, že on je hezký chlapec, to mě nesmírně těší.]

Poznámky

Pozn. překl.: Anglicky: „To jest otázka" — narážka na Shakespearova Hamleta, proto ponecháno v originále.