Pátek 11. dubna 1873

Zataženo, pak celkem hezky, ale vítr.
V deset jsem vešla k mámě a dozvěděla se, že ve dvě odjíždí do Ženevy, aby urovnala záležitost s Krumlingem — chce, myslím, vzít víc, než se mu dluží.
Chtěla jsem jet a vše bylo domluveno, jedu, vše připravili, oblékla jsem šaty ze zeleného sukna, šedý žaket, klobouk, vřela jsem touhou po změně, po cestě, vidět Paula — nesmírně, vidět Sapogenikovovy, Ženevu samu, neboť je to pro mě tak velká radost znovu vidět, co jsem viděla před nějakým časem. Byla jsem tím vším rozčilená, ale nevím, co se děje, říkají, že se možná nepojede, a odkládají to na zítra. Jsem dost naštvaná, jsem vždy naštvaná, když se něco odkládá, ať dobré nebo špatné. Raději vše dokončím — člověk je pak volný a má čisté svědomí.
Na promenádě (vikuňový kabátek, šedý klobouk, velmi dobře, závoj), dost lidí na tuto sezónu, pěšky po promenádě, na avenue de la Gare, hodně se na mě dívali, zvláště muži.
Pak v kočáře jsme u květináře Sacca uviděly obrovskou kytici, velkou, že by na ní mohli čtyři spát. Vystoupila jsem; do obchodu přišli podívat se na kytici muži ze společnosti Galvových a od střelby. Zeptala jsem se na cenu — tři sta franků!
dobře se na mě dívali, pak k Rumpelmayerovi — já, slečna Collignon, máma a paní Anitčkovová. Je hezky, svěže, to mám ráda. Jsem veselá, protože si mě všímali; vypadala jsem tak dobře, jak jen mohu.
[Napříč stránkou: V tom houfu byl Fédus, díval se na mě, a proto jsem vystoupila. Už jsem ho znala.]
Trápí mě, že nedokážu zvládnout aritmetiku — trávím nad ní dvě hodiny, bez výsledku. Budu prosit Boha, aby mi pomohl.