Pondělí 7. dubna 1873

Zataženo. Vstala jsem v devět.
V deset italština a v jedenáct Bensa. V půl dvanácté jsem odešla, abych se oblékla, protože tentokrát jsem nechtěla zmeškat (černé šaty, kabátek z vikuně),
jely jsme do Monaka jen ve dvou, tetička a já: ve vlaku s paní Howardovou, hodně jsem mluvila anglicky, celkem dobře, nesmírně mi pochválila mou angličtinu, jsem nadšená.
Konečně omnibusem do Kasina, kde tetička hrála asi půl hodiny, pak konečně ke střelbě (dobře).
Stejná společnost jako onehdy, usadily jsme se na levé straně a našly tam paní a slečnu Durandovy s Lewinem, který se jim dvořil.
Bylo tam hodně celkem slušných Angličanů; stály jsme přímo u bedny, kam dávali mrtvé holuby. Zdálo se, že to tetičku baví, a projevovala velký zájem o vše, ačkoli to nechtěla přiznat; zajímá ji to a dělá mi radost, protože nic není tak nepříjemné jako být s někým, kdo se nudí. S Durandovými jsem prohodila pár slov.
Rychle jsem si opatřila program, protože jsem se cítila volně, ne jako s Walitským. Zaznamenávala jsem výstřely.
První cenu dva tisíce pět set franků vyhrál Maurice de Ferreire (tentýž, co před pár dny zranil Selemeffa; měli duel, nic vážného). Střílí pozoruhodně dobře a s chladnokrevností.
Byl tam ještě jeden velmi dobrý střelec, kapitán Preston, ten se utkal o druhou cenu, nádhernou karabinu v hodnotě osmi set franků, s Kučelevem adoptovaným kněžnou Suvorovovou, chlapcem asi sedmnáctiletým; to je mimořádný střelec, jaký klid, chladnokrevnost, lhostejnost! Vyhrál cenu. Všichni při každém výstřelu křičeli a tleskali — jaké nadšení nad tím, že to dítě poráží čtyřicetiletého muže; já také, ten souboj mě nesmírně zajímal.
Chtěla bych, aby Paul střílel. Ba! Chtěla bych stří-let sama, jsem nadšená, unesená.
Právě dnes jsem viděla, když jsem neměla vedle sebe znuděnou osobu, jak zbožňuji střelbu; ano, to je to slovo, zbožňuji ji; miluji ji i kvůli vévodovi, ale miluji ji i samu o sobě. Nic na světě mě tak neuchvacuje jako tyto zábavy. Nic takového neexistuje. Zrodilo se to ve mně, je to má přirozenost, je to můj živel, je to mé štěstí, je to můj život! Nic mě takhle neoživuje.
Bavila jsem se dnes jako nikdy, protože dřív jsem chodila na střelbu, abych viděla vévodu, a střelba mě zajímala jen tak naoko, ale teď (ačkoli bych byla v ráji, kdybych ho aspoň viděla) jsem se neodvážila doufat, že ho uvidím, jela jsem kvůli střelbě a rozumím všem výrazům, všemu, všemu, mám obrovský zájem o střelce, neboť rozumím, co je snadné, co je těžké, zajímám se doopravdy o výstřely, které přijdou. Rozeznávám obratné od neobratných, pozoruji tváře. Je to, jako bych četla krásnou knihu, v níž chyběla kapitola, ta hlavní, v níž byl uzavřen celý smysl a bez níž kniha nebyla ničím, a pak bych tu kapitolu přečetla — náhle rozumím všemu, vzpomínám si na krásy, které mi unikly a které teď chápu. Nevím, jestli je to srovnání dobré; myslím, že je hloupé; jedním slovem vím, co je to střelba, okusila jsem toho nesrovnatelného potěšení.
[Napříč stránkou: Ano, dobré.]
(Vysvětlení k předchozímu)
Tou kapitolou je program, jména střelců a to, že jsem si zaznamenávala výstřely; neboť zůstane-li člověk jako dobytek a přihlíží mužům, kteří přicházejí, trefí se nebo ne a odcházejí, je to přirozeně méně zajímavé, ba hloupé; ale když člověk pozoruje, zaznamenává, vidí, kdo a kolik má zásahů a kolik jich potřebuje k výhře; nebo vidí jednoho, který mine-li ještě jednou, je vyřazen, a nakonec když zbývají jen dva k souboji, to je to nejkrásnější! A ještě tisíc dalších věcí, které neumím a umím říct! To jsou zábavy, které miluji; ostatně miluji vše, co mě baví, ale ne vše mě baví, tak.
[Na okraji: Fédus jsem už znala.]
Byla jsem tak zaujatá, že jsem skoro zapomněla (jaká hanba) na nepřítomnost vévody z Hamiltonu.
Zdá se mi, že nás odděluje tak hluboká propast, zvlášť pojedeme-li v létě do Ruska; mluví se o tom nesmírně. Jak mohu věřit, že ho kdy budu mít? Nemyslí na mě víc než na loňský sníh, neexistuji pro něj. Zůstaneme-li ještě v Nice přes zimu, mohu doufat, ale zdá se mi, že s odjezdem do Ruska se všechny mé naděje otřásají, vše, co jsem pokládala za možné, se rozplývá. Cítím při těchto myšlenkách své srdce, ne že by se lámalo, ale cítím pomalou a tichou bolest, která je strašná! Ztrácím vše, co jsem pokládala za možné! Jsem ve chvíli největších bolestí, je to změna všeho v mém bytí. Jak je to podivné, před chvílí jsem myslela na veselí střelby, a teď mám v hlavě ty nejsmutnější myšlenky, jaké si lze představit.
Jsem zdrcena těmi myšlenkami; ach! Bože, při myšlence, že mě nikdy nebude milovat, umírám bolestí! Nemám už naději... Byla jsem bláhová, že jsem toužila po věcech tak nemožných... Chtěla jsem příliš krásné! Ach, ale ne! ne! Nesmím se takhle nechat unášet! Jak se odvažuji takto zoufat! Copak tu není Bůh, který může vše, který mě chrání, jak se odvažuji takto myslet, copak On není všude a vždy, aby nad námi bděl? On může vše, On je všemohoucí, pro Něj neexistuje čas ani vzdálenost, mohu být v Peru a vévoda v Africe, a bude-li chtít, spojí nás! Jak jsem mohla na minutu připustit zoufalou myšlenku. Jak jsem mohla na vteřinu zapomenout na Jeho božskou dobrotu? Proto, že mi hned nedává, co si přeji, odvažuji se Ho popírat? Ne, ne, je milosrdnější, nenechá mou slabou duši drásanou zločinnými pochybnostmi! Ach! Bože! vyslyš mou modlitbu! podepři mě!
Tyto myšlenky mi přišly jako záblesk světla po neštěstích, která jsem měla v hlavě. Jdu spát klidnější, šťastnější. Vzpomněla jsem si, že žádná vzdálenost nic neznamená, zasloužím-li si v Jeho očích dostat, oč žádám. Proto se modlím. „Tlučte a bude vám otevřeno," tato svatá slova mě podpírají! Ach! není útěchy jako [Přeškrtnuto: náboženství a víra] Bůh. Nešťastní ti, kdo v nic nevěří. Děkuji, Bože.