Čtvrtek 27. března 1873

Na promenádě (šedomodré šaty jako včera) spousta lidí. Říkám to a naposledy: Boreel se mi nejen nelíbí, ale je ošklivý, s unaveným obličejem.
Ne, ne, milý, s vámi je opravdu konec, nečekejte už nic! nic! Když jsem se vrátila, přišly k nám Howardovi, Hélène a Lise.
Máma vyšla na chvíli.
Dnes jsem neobědvala, nebylo mi dobře; měla jsem velký vztek, [Přeškrtnuto: hodila] vyklopila jsem (napůl žertem) talíř makaronů na zem. Byla jsem mrzutá, tak trochu z legrace. V „La Saison" jsem četla dlouhý článek o střelbě a jeden z komisařů je vévoda z Hamiltonu.
Jaké štěstí! Pak večer přivezli z Monaka stereoskop se všemožnými fotografiemi, mimo jiné střelbu ve chvíli, kdy jeden pán střílí. Poznala jsem několik tváří, mezi nimi Mercka. Neumím říct, jak to vše miluji: koně, dostihy, jockeye, střelbu na holuby atd. atd. Miluji vévodu pro to vše a miluji to vše pro vévodu. Ráda vidím vše, co se vévody týká atd. Neboť řekne-li se dostihy, přijde Hamilton; řekne-li se Hamilton, přijdou dostihy, střelba a to vše.
Ale kdyby se odstranil vévoda, střelba by v mých očích ztratila téměř vše, zatímco kdyby se odebralo vše to od vévody, zůstal by pro mě stejný. Z čehož lze usoudit, že miluji ty zábavy, protože jsou s ním spojeny, a proto jsou mi drahé a zůstanou vzpomínkou na něj. Ach! Bože, zařiďte, abych byla u střelby na holuby a aby se s námi vévoda z Hamiltonu seznámil.
[Na okraji: Jak se mi slečna de Galve líbí. Mám ji moc ráda a chtěla bych ji poznat, i z důvodu, který jsem uvedla na straně 82.]