Pátek 28. března 1873

Na promenádě (modré šaty) ne příliš lidí, přesto dost. Pak s tetičkou u Manbyho, ale nic nerozhodnuto.
To mě pěkně trápí! Hlavně nebudu mít co na sebe při střelbě na holuby, a právě tam bych chtěla být oblečená dobře, hezky, jednoduše, elegantně; protože bych chtěla, aby si mě všiml. Jsou to hlouposti. Jestli Bůh chce, aby si mě všiml, bude to v jakýchkoli šatech! Stačí mi tedy modlit se k Pánabohu! A modlím se z celé síly své duše. Protože miluji.
Večer nečekaně do Francouzského divadla na Molièrova „Tartuffa". Je to krásné, to neříkám; ale zároveň únavné. Oživla jsem až při druhém kuse, „Popelka", velmi dobře zahraná (měla jsem modré hedvábné šaty, moc mi neslušely).
Divadlo bylo plné, přijely jsme na Popelku. Elegantní společnost. Vedle nás seděly Whiteovy. Vsadily jsme se s Clarou o koupání, jízdu na koni atd. atd. Při odchodu jsme je zase viděly, bruneta je živější a sympatičtější. Soudím podle toho, jak tiskne ruku, má živé srdce, zatímco Clara...
Celkem jsem ráda, že jsem šla. Řeklo by se, že to, co píšu, je vypočtené, protože vždy končím dole na stránce, ale tak to není; vždy najdu co říct, třeba teď, kdybych byla na konci stránky, přestala bych, ale mám místo a využívám ho, abych řekla, jak všechny mé tužby směřují k Hamiltonovi. Nikdy to nemohu dost říct, jak ho miluji, jak toužím, aby mě miloval. Ach! kéž se s námi seznámí u té střelby, jak bych to chtěla, Bože.