Čtvrtek 20. března 1873

Po dlouhých nezdarech s česáním (černé hedvábné šaty, klobouk s růžemi) na promenádu ve dvou se slečnou Collignon. Zašly jsme se zeptat, zda by slečny Pattonovy mohly jít s námi na koncert. Pán i paní byli velmi milí: dívky měly hodinu. Šly jsme tedy samy na koncert, který teď trvá až do půl páté. Neobyčejné množství lidí; tak tolik jsem jich neviděla už dlouho. Byla jsem okouzlena, nadšena, opravdu tam bylo nesmírně lidí, sotva se člověk usadil, všichni to jest elegantní společnost, tímhle řádkem myslím elegantní společnost, tam byla: jak mě to baví.
Viděla jsem Boreela několikrát pěšky, přecházel promenádu před naším kočárem, když jsme vyjížděly z ulice du Lavoir. Dost se na mě díval, ale nejsem spokojená. [Na okraji: Právě ten den jsem si zvlášť všimla, jak špatně chodí.]
Ale musím na něj zapomenout a přestat o něm mluvit! ani na něj myslet! Stejně jsem na něj zapomněla, nemluvit o něm, mluvím o něm jako o všech ostatních, jen ho jmenuji zvlášť, protože sleduji jeho úmysly, chci aby mě miloval, a přestat na něj myslet, už na něj nemyslím, opravdu je mi lhostejný, připadá mi lepší než ostatní, to je pravda, ale nic víc. [Na okraji: Aby mě miloval! Jaká hloupost v mém věku!]
A jestli o něm něco píšu, je to prostě proto, že chci uchovat, co teď cítím, neboť i když o něm nebudu mluvit, stejně budu myslet na to, aby mě měl rád. Tedy je lepší, když budu psát, protože mě to pobaví, až si to jednou přečtu. Ne, ne, nechci ani psát, protože mu to udržuje místo v mé mysli. Budu vědět, že jsem si ho bezpochyby všímala, když jsem ho vídala, a jestli se na mě hodně díval, ale nenapíšu už nic, protože si nezasloužím nic, jestli nedokážu přinést tuto oběť; ne, to se nemůže nazvat obětí, chtěla jsem jen psát ze zvědavosti pro budoucnost. [Na okraji: Je to tak špatně napsané, že se mi z toho dělá špatně.]
Jsem tak nešťastná, že se nemohu zabývat jím ani vidět vévodu. Jsem tak smutná, že se nemohu bavit s Boreelem, a jsem ráda za ten smutek, protože alespoň něčemu odolávám; potrvá ještě nějaký čas, hlavně po tom, co jsem ho viděla, ale ovládnu se a přejde to, říkám to proto, abych už pak nic nepsala. Dnes jsem viděla Gioiu jako královnu. Vypadala nazlobeně. Ach! kdyby to s ním bylo u konce! Večer přišel Barnola, požádala jsem ho, aby zjistil jméno dámy, která se směje. Nemůžu psát víc, protože se bojím, že někdo vejde, jsem ve svém pokoji. Ach! Bože, dej mi vévodu [Přepsáno: malý groš, hlupáku]