Pátek 14. března 1873

Hezky, ale větrno.
Ráno v učebně slyším z ulice de France rachot kočáru, podívám se a vidím kočár vévody z Hamiltonu se čtyřspřežím, jak jede směrem ke Gioii. Ach! můj Bože, vrátil se snad? Pane, smiluj se, pomoz mi! Ach! je-li tady on, je tady i ona. Ach! můj Bože, mohu jen vzývat Tvou pomoc! Celá se třesu, když vidím jeho kočár. Je-li tady, zúčastní se v dubnu střelby na holuby v Monaku. Pojedu tam rozhodně... dá-li Bůh.
Na promenádě (černé šaty, kabátek z vikuně) nepříliš lidí. Viděla jsem paní Paskevičovou, tak jsem se zaradovala, když jsem ji spatřila; ne kvůli ní, i když trochu; ale hlavně proto, že mi všichni ti lidé připomínají Bády, tam jsem mohla vévodu vídat, téměř stále se zdržoval na promenádě. Kdybych ho tehdy milovala! Ale ne, nemělo by to smysl, protože jsem byla dítě; ale kdybych teď mohla být jedno léto v Bádách!
[Napříč stránkou: A teď mi je čtrnáct.]
Můj Bože, když pomyslím, že dědeček se seznámil s vévodou v obchodě, hovořili spolu; kdybych mohla předvídat, co přijde, udržovala bych tu známost; sama bych s ním mluvila, stále bych se pod nějakou záminkou zdržovala u tatínka. Teď by mě zdravil!
Ach! ale proč snít o věcech minulých, které se už nemohou vrátit! Stejně jako paní Paskevičovou jsem se zaradovala, když jsem spatřila pana Noleyho, kterého jsme potkali ve středu; nechaly jsme zastavit kočár a hovořily jsme s ním. Zapomněla jsem to říct ve „středě". Ale jak bych ho chtěla vidět. Zítra ve tři odjíždějí Sophie a Emile a možná je doprovodíme do Monaka. Ach! kdyby tam byl! – vévoda, neboť o tom druhém už nemluvím tak vznosnými slovy.
Máma pořád leží.