Čtvrtek 13. března 1873

Hodně prší, je šero, takové počasí je strašné; převrací mi to celou mou existenci. Nevycházím jako dříve, nevídám společnost, nemohu se oblékat, prší, anebo fouká takový vítr, že všichni odjíždějí do Monaka nebo zůstávají doma.
Dříve, když bylo hezky, bylo všechno tak pravidelné, hodinu jsem se projížděla v kočáře, pak hodinu pěšky. Viděla jsem celou společnost, šaty, dívala jsem se a dívali se na mě. Všichni ti lidé, třebaže je osobně neznám, mi připadají jako známí, jako přátelé; bez nich se nudím. Ten ženský i mužský houf, oba mě baví. Mám nejraději společnost Lady Howardové, protože vévoda, má [Přeškrtnuto: lásko, můj drahý] tam jednou byl. Kde je teď? Jak bych chtěla vědět! Nesmím myslet na Boreela, abych si zasloužila Hamiltona, neboť si ho nezasloužím, když si budu vymýšlet Boreely. Chci-li tak velké štěstí, tak neobyčejné štěstí jako stát se vévodovou manželkou, nesmím myslet na nic jiného, neboť kdyby on byl obyčejný, ještě bych si to mohla dovolit, ale když toužím po něm, ne, protože on není jako všichni ostatní. Chci-li tedy být hodna štěstí, po kterém toužím, musím se oddat jediné této myšlence.
Ale co když doufám marně! Ach! jak jsem špatná, proč věřit zlým věcem, když je ke mně Bůh dosud tak dobrý!
Kolem poledne se vyjasnilo, snad půjdu na koncert a uvidím Boreela, a jaká jsem, právě jsem si řekla, že na něj nesmím víc myslet. Abych si později zasloužila vévodu z Hamiltonu, musím teď všeho zanechat. [Na okraji: Toto opomenutí bylo úmyslné. O Boreelovi mluvím ze zvyku.]
Ale jestli chci vidět Boreela, není to vůbec kvůli mně, je to kvůli němu a abych se pomstila. [Na okraji: Hlupačka. Ach jaká husa!]
Kolem poledne se počasí uklidnilo, pak zase déšť a konečně kolem půl třetí hezky, slunce, ale hodně větrno. Jely jsme na koncert v kočáře (zelené šaty, šedý kabátek, velmi dobře). Doopravdy mě mrzí, že mě Boreel neviděl, byla jsem dnes velmi hezká! Je bezpochyby v Monaku; kněžna Souvoroffová je tam, to je zajímavé.
Jelikož vím, co chci, a miluji vévodu, slavnostně slibuji, že si nikoho jiného nebudu všímat. Dnes, jako by mi jakýsi hlas řekl, že přestanu-li myslet na Boreela, získám vévodu, a že nesmím nic dělat, abych ho viděla, poznala, mluvila o něm, zkrátka nic, co se ho týká. Je to velká oběť, ale stojí to za to. Bylo by příliš krásné, kdybych získala, po čem toužím, bez nejmenší oběti. Ukládám si tedy toto a slibuji, že to splním. V tomto sešitě budu o Boreelovi mluvit, ale jen proto, abych řekla, do jaké míry je on his way to fall in love with me. Protože chci, aby mě miloval, ne navždy, to je zbytečné, ale na nějaký čas, velmi silně, aby se ocitl v postavení, ve kterém jsem byla já, a abych se pobavila. [Na okraji: Už mě unavuje opakovat, jak je to hloupé, sotva si to zaslouží pohrdání.]
Slib, který jsem dala, je drsný, obtížný a hořký, ale to, co mě čeká, mi to vynahradí.
[Na okraji: Máma leží.]

Poznámky

Anglicky v originále: „na nejlepší cestě se do mě zamilovat."