Úterý 11. března 1873

Slunce, ale velký prach a vítr.
Zatímco jsem odříkávala lekce, přišel táta a vyděšeným hlasem nám řekl, že mamince se udělalo špatně. Hned jsme běžely, velmi jsem se polekala. Mamince bylo skutečně velmi špatně. Byl to jakýsi nervový záchvat; chvíli jsme se báli o její život.
Jaké strašné chvíle! Hlasitě jsem vykřikla a dala se do pláče. Pak mě to mrzelo, protože to viděli. Slečna Collignon dělala, co mohla, běhala sem a tam — to se mi na ní líbilo, velmi pozorná a hodná. V domě vládl strašný zmatek. Poslali pro několik lékařů. Ach! Jaká strašná myšlenka — přijít o mámu! Třesu se! Je to nejsilnější dojetí, jaké jsem kdy zažila.
Kolem třetí, díky Bohu a Walitskému, se cítila lépe, ale zůstala na lůžku. Když se děje něco strašného, nedokážu to popsat.
Měla jsem jet na koni, ale kůň nebyl přistaven. Emile měl odjíždět ve dvě, ale zůstal do zítřka.
Ve čtyři a půl jsme vyjely v kočáře (černé sametové šaty, Dinin klobouk, vše v černém, velmi zdařilé). Škoda, že mě nikdo neviděl, nebyl tam skoro nikdo.
Během dne přišlo několik známých se zeptat na mámino zdraví. Jak se všechno rychle rozneslo!
Dnes je den velkých otřesů! Budu si ho pamatovat.
Nikdy jsem nevěřila, že budu ponížena tím, že toužím vidět Boreela. Teď se ukazuje tak málo.
Myslím, že i on touží mě vidět. Ach! Kdyby to tak bylo, byla bych tak šťastná.
Hlavní důvod, proč chci, aby mě miloval, je, že si je jist, že ho miluji a že jsem připravena udělat pro něj vše a bezpochyby si ho vzít; to, že ho miluji, tomu se trochu dá věřit, ale zbytek je vylhaný jako všechno. Chtěla bych mu dokázat, že on musí vyhledat mě, ačkoli zpočátku bych mu ráda ukázala, že ho nemiluji.
Mrzí mě, že věří, že ho miluji, protože je na to pyšný a hledí na mě jako na „ubohé mladé dítě, které ho zbožňuje". Chtěla bych ho mít u svých nohou. Chtěla bych ho vidět. Stále se na mě hodně dívá. Ach! Kdybych mohla triumfovat!