Středa 12. března 1873

Šedivý den, trochu deště kolem druhé, pak dost pěkně, ale šedo, fouká vítr.
Mamince je lépe, ale zůstává na lůžku. Další lidé přišli se zeptat na její zdraví — jak jsou laskavi. Na promenádě (černé šaty, šedý kabátek) v kočáře jsme viděly projet Boreela ve fiakru, ne v protisměru, ale v tu chvíli jsem se náhodou otočila a viděla ho — upravoval si klobouk, viděl mě.
Jel velmi rychle domů. Měl klobouk naražený na stranu jako vévoda. Markevičová se zeptala, kdo to je, mluvila mi o něm, aniž se mě to dotklo, nezrudla jsem; pak jsem viděla jeho fiakr čekat u jeho dveří. Pak projel ještě jednou, v protisměru, kolem páté, aby jel na nádraží. Chová se naprosto jako Hamilton, obléká se dokonce trochu stejně, kopíruje pózu Monseigneura, vede stejný život kromě Gioii. Ale nemá na to prostředky. To vše sluší vévodovi — neříkám, že výtečně, ale jemu ne; mohla bych mu způsobit utrpení — ale jen takovému, jakým býval dříve, protože když člověk není neobyčejně bohatý a titulovaný, musí žít jako muž ze společnosti, jak žil předtím.
Jaké rozhořčení — srovnávat tu šeredu s Hamiltonem!! Je směšné, že o něm mluvím každý den.
Opravdu mě trápí, that naughty boy Boreel, I am very sorry for him and his life manner must be very painful to his mother; I am indeed very, very sorry for him. Nikdy jsem si nemyslela, že budu toužit ho vidět — slzami se neuchovává, co bylo ztraceno, to je pravda; bylo tak obvyklé vídat ho každý den, a teď se ukazuje málo. Na jednu stranu má pravdu, nechává se vytoužit.
K čertu s Boreelem! Bezpochyby jsem neměla co psát.
Dnes vypadal velmi dobře. Cestou domů jsem byla sama s Dinou a Emilem. Zastavila jsem se u č. 25, kde bydlí ta paní, co se směje; zeptala jsem se domovníka na byty k pronájmu, pak kdo obývá byt v prvním patře napravo. Odpověděli mi: „To jsou Američani, vikomt Pristitieff."
Domovník je jistě hlupák a nic neví. Doma jsem vyprávěla o tom svém výpadu. Večer, nečekaně, do Opery na „Lucii z Lammermooru" se slečnou Franchino. Sophie, Dina a já (černé hedvábné šaty, bílý fichu, modré a růžové mašle). Dost dobré, celkem zdařilé.
Bylo tam několik lidí ze společnosti. Vedle nás paní Bravurová s dcerou, s nesmírně hlubokým výstřihem. Opera výtečná díky slečně Franchino. Pak jsme nečekaly na balet „Nelly" a šly do Francouzského divadla za tetou a paní Walkevičovou: „Ples velkého světa."
Paní Dumas přednášela scény z „Dcery lakomce" a ještě něco, co jsme zmeškaly? Málo lidí, ale dobrých. U Lewina značná sešlost. Dost jsme se pobavili. A tak můj druhý sešit končí ve středu 12. března 1873, hodinu po půlnoci.
Nice, Promenade des Anglais 51, vila Acqua Viva — Marie de Baschkyrtseff [sic]
1874. Konec této knihy je hloupý.

Poznámky

Ten nezdárný chlapec Boreel, je mi ho velmi líto a jeho způsob života musí být pro jeho matku velmi bolestný; skutečně je mi ho velmi, velmi líto. (angl.)