Pátek 7. března 1873

Překrásné počasí, vůbec žádný vítr, ne příliš slunce — byly chvíle, kdy se úplně schovalo.
Na promenádu na koni s panem Caubetem. Měla jsem černého koně, velmi hezkého, čilého a dokonce bujného. Při odchodu z domu jsem zamířila k Varu s úmyslem vzít si tam hodinu jízdy. V tu chvíli potkávám Boreela na koni v protisměru. Dost se na mě díval. Na konci promenády jsem potkala mámu vracející se od paní Howardové, následovala mě v kočáře. Mnoho lidí, nesmírně se na mě dívali. Celé Nice bylo na promenádě, hodně jsem cválala, mluvila jsem s několika pány, máma se zastavila promluvit s hrabětem Gabriellim, já také. V tu chvíli projížděla Boreelova sestra se svým mužem. Hodně se na nás dívali. Myslím, že budou doma vyprávět, protože mě viděli velmi prudce cválat. Jsem s touto promenádou velmi spokojená, pak jsem zpomalila, abych promluvila s tátou a Emilem. V tu chvíli Boreel přijíždí v protisměru. Rozjela jsem se, minul mě, díval se na mě, díval se na mě i příliš. A pokud se nepletu, díval se na mě, jako když jsem mu chtěla pohledem říci, že ho miluji! Víc jsem ho neviděla. Při obědě se o něm mluvilo, měly jsme Markevičovou. Pak Emile řekl:
Proč Boreel rudne, když zdraví Mačenku? Na to Dina řekla (ke mně):
To je proto, že tě viděl na koni, a způsob, jakým se otočil, to je prostě strašné! atd.
Nikdy se na mě tak nedívali jako dnes.
Když jsem se vrátila, podívala jsem se do zrcadla a shledala se velmi pěknou — bílou a růžovou. Jeho pohled mě překvapil, naše oči se setkaly. Pohlédla jsem mu hluboko do očí a... nenašla jsem už železnou bariéru jako dříve. Nevím, jak se vyjádřit... zkrátka díval se na mě tak, jako já na něj, když mu chci pohledem říci, že ho miluji. Jsem z toho velmi spokojená, ačkoli ho nikdy nebudu vážně milovat; ale velmi se mi líbí a bude mě bavit, jestli mě miluje.