Neděle 23. února 1873

Ráno jsem se opozdila a nešla do kostela. Když jsem scházela dolů ke koupeli, ztratila jsem tento deník. Jaká to byla hrůza, když jsem si uvědomila, že je pryč. Byla jsem na pokraji slz, jako šílená, ale pak jsem ho našla na zemi.
Po obědě přišel Barnola a vyprávěl nám o plese u paní Sabatierové. Boreel byl za banditu.
Minulý rok byl za rytíře, v kazajce a mantile.
Pak na terase u Viscontiho (vikuní oblečení), bylo tam mnoho lidí, poměrně elegantních. Karneval byl oslnivý, velkolepý, protože ho pořádají mladí lidé z kolonie. Byla tam spousta nádherných alegorických vozů.
Téměř celá společnost se procházela dole, v kočárech, v bílých dominech a železných maskách. Byla tam kostýmová kavalkáda složená z mladých mužů, mezi jinými Boreel ve svém kostýmu bandity – vpravdě je velmi krásný, ale tak krásný, jako nikdo, je pravda, že je nejkrásnější v celém Nice, to se mu musí přiznat. Celý průvod byl oslnivý, ohromný, velkolepý, nádherný. (Byl tam vůz s dámami ze společnosti ozdobený fialkami nicejskými, velmi zdařilý, jsou v maskách) a projel kolem nás několikrát.
Boreela jsem zasypávala květinami a když se objevil, volaly jsme Boreel! Boreel! nahlas. Jindy se na nás usmál. Řekla jsem si, že když pojede ještě jednou, hodím po něm květiny, ale nepřijel, a odjely jsme. Na Pont Neuf jsme viděly Canaprienovi a máma jim hodila květiny. Pak Soničku, zastavily jsme kočár, abychom si s ní promluvily, ale zastavila až na konci mostu. Mluvily jsme s ní minutu, když si najednou všimnu, že Boreel je u kočáru a dívá se na nás, přivoněla jsem si ke kytici, ale je to jedno, strašně jsem zrudla a on to viděl. A pak přišla ta nešikovnost.
Tahle nešikovnost mě uvádí do rozpaků ještě teď. Jsou věci, na které si člověk vzpomíná stále a které trápí. Opravdu to bylo strašné!
Chtěla jsem hodit kytice Soničce, ale hodila jsem je příliš blízko Boreela. Ach! Nechtěně! Nevím, bylo to silnější než já, jak jsem házela ty květiny, říkala jsem: Sofie Grigorjevna, bis, bis. Díval se na kytice, které jsem házela, jako by si říkal: „Vidím, to je pro mě." Nevím, proč jsem se na něj dívala, když jsem házela květiny (byl bez kostýmu, pěšky), možná je to jen moje fantazie... ale ne, díval se na ně, na ty květiny. Ať si myslí, co chce, koneckonců, co je mi do toho. Ach! Teď si je jist, že ho miluji, zrudla jsem pod jeho pohledem. Je velmi, velmi hezký. Byl na koni a v kostýmu, také velmi hezký. Ale mrzí mě to s těmi kyticemi, nechtěla bych, aby si o mně myslel něco takového, to se mi velmi nelíbí.
Ty květiny mě budou trápit celý život, pokaždé když si na to vzpomenu. Je to pravda.
Celkem vzato jsem se dobře bavila. Nevím, co se stane, ale v tuto chvíli se mi Boreel líbí, nemohu to popřít, to by bylo nemožné.
Možná, když uvidím vévodu, to všechno zmizí, ale prozatím... [Škrtnuto: miluji ho a on to ví] To přejde bezpochyby, ale jinak co dělat. Jaká škoda, že není baronem Finot!
Malá hlupačka.
Ach! Ale jestli miluje jinou, nechci ho milovat, ne, ne. Večer jsme jely v kočáře podívat se na elektrické osvětlení na třídě Cours a v ulici Saint-François-de-Paule. Opravdu velmi zdařilé, vlajky a barevné lucerny dodávaly tomu všemu nádherný, pohádkový vzhled. Na třídě Cours jsme potkaly Anitčkoffovy, s nimiž jsme šly k Rumpelmayerovi na čokoládu a zmrzlinu; byly jsme máma, teta, Sophie, Emile, Dina, já, pan a paní Anitčkoffovi. Pak domů. Jsem s dnešním dnem velmi spokojená. Hlavně že jsem viděla Boreela, to mě udělalo veselou a šťastnou.