Středa 12. února 1873

Znenadání, jak jsem procházela veřejnými zahradami, jsem se ocitla tváří v tvář vévodovi.
Podíval se na mě a já se podívala na něj.
V duchu jsem k němu promlouvala takto:
– Teď, když mě nikdo nevidí, promlouvám k vám. Chtěla bych vám svým pohledem vyjádřit vše, co k vám cítím.
Znovu se na mě podíval s velkým zájmem a odešel pomalým krokem. Mohla jsem ho vidět ještě víc, kdybych se otočila, ale takto jsem byla spokojená.
Když nás míjel na zpáteční cestě, Hélène, která byla se mnou, mi řekla:
– Podívej, vévoda z Hamiltonu! Vypadá jako řezník!
Ať si říká, co chce – myslím, že se jí taky líbí!
Z vlastní zkušenosti vím, že takhle se mluví o mužích, kteří se vám líbí.
Jsem spokojena se svými hodinami angličtiny (zahájenými 12. ledna 1872 v Nice, se slečnou Collignon) (italštiny 17. března 1872 s Micalettiovou).

Poznámky

Helénino přirovnání vévody k řezníkovi nabízí vzácný pohled na to, jak ho vnímali ostatní, v ostrém kontrastu k Mariině zidealizované představě.
Mariin postřeh, že lidé kritizují ty, které tajně obdivují, prozrazuje psychologický vhled, jenž se zdá přesahovat její věk, byť může odrážet pozdější úpravy nebo přirozeně předčasné porozumění lidské povaze.
Mariino studium jazyků u slečny Collignon (angličtina) a u Micalettiové (italština) odráží jak její výsadní vzdělání, tak kosmopolitní výchovu. Spokojenost s vlastními pokroky napovídá, že své studium brala vážně navzdory milostným zaujetím.