Středa 1. října 1884

Tolik znechucení a tolik smutku. K čemu vůbec psát?
Teta odjela v pondělí, přijede v jednu v noci a hned druhého rána přichází ta věc. A přitom! Kdybyste věděli – myslela jsem, že je vše domluveno, a tak jsem byla klidná; ale když jsem zaslechla, že se odjíždí v úterý, napadlo mě ověřit si data – odjezdem v úterý by přijela o den pozdě. Dala jsem se do pláče tak, že jsem křičela. A ona přesto odjela. Co vám mám říci?
To je naprostý, naprosto-poslední úder. Po všech těch slzách a rozumování po celá léta… Neboť nepřesvědčila-li jsem je dosud, nikdy je nepřesvědčím…
Pak je to bezedné zoufalství… Neboť nejsou-li přesvědčeny, pak— [tři stránky vytrženy]
………… mohla ho odvézt na jih atd.
To bylo před dvěma lety.
Žádná cudnost – ani vůči mému srdci, ani vůči mému tělu.
A lži! Lži všude, ve všem, vždy.
A ona říká, že se bojí mě popudit – a když se ptám: Byla jste tam, kde jsem řekla? – místo aby prostě řekla: ne, ještě ne. Vymýšlí hromadu historek a protože je hloupá, vidím to a zuřím.
Bože můj, s takovými lidmi… Jaké mučení. A nic nemoci, nic, nic, nic.
Juliovi je čím dál hůř.
Dina ho stále uspává.
Co tam budu dělat já.
A já nemohu pracovat. Obraz nebude hotov. Hleďme. Hleďme. Hleďme!
Přivezli jsme ho z Boulogneského lesíku, uvázala jsem mu šálu, zapnula svrchník a upravila přikrývku přes nohy. Ale Dina mu přejela prsty po vlasech – naštěstí přišel doktor a uspál ho magnetismem pořádně.
Ale odchází a velmi trpí. Kdo se ocitne v takovém stavu, odpoutává se od země – on se nad námi už vznáší. Jsou dny, kdy se takto cítím i já. Vidíte lidi, mluví na vás, odpovídáte, ale nejste už na zemi; klidná lhostejnost, ne bolestná – trochu jako opiový sen.
Paní Mac-Kayová je v Paříži. Já říkám lady Mac-Kayová a Bojidar říká: lady Mac-Nezdaří.
Prostě umírá. Chodím k němu jen ze zvyku; je to jeho stín – i já jsem napůl stín; k čemu?
Mou přítomnost zvláště nevnímá, jsem zbytečná; nemám dar oživit jeho oči – ani na okamžik.
Je rád, že mě vidí. To je vše.
Je mi také lhostejný. Ano, umírá a je mi to jedno – neuvědomuji si to, je to něco, co odchází; kdyby… Kdybych viděla… Byla bych se rozohnila… Byl by tu důvod, záminka, něco!
Ale co! Přilnul k nám. Zbožňuje nás. Hleďme. Tedy. Stává se, že… Ale on je příliš nemocný, není už z tohoto světa.
A já… Paní Mac-Kayová a smrt. Co tu já dělám v tom všem. Pro něj jsem nadšenkyně, která má dost talentu, aby mu porozuměla do hloubi.
Nu. Nu – chtěla jsem být láskou jeho utrpení, abych ho mohla milovat… nebo nad ním plakat…
Ale takhle…
Ostatně je vše u konce. Vše je u konce.
Pohřbí mě v roce 1885.

Poznámky

Pozn. překl.: „paletot" – pánský svrchník, módní oděv 19. století.
Pozn. překl.: „magnétisant" – uspávání pomocí hypnotického magnetismu, dobová lékařská technika.
Pozn. překl.: V originále Bojidar říká „lady Man-quée" – slovní hříčka spojující příjmení Mac-Kay s francouzským „manquer" (nezdařit se, chybět). Česky zachováno jako „Mac-Nezdaří".
Pozn. překl.: Marie zemřela 31. října 1884 – tedy ještě před rokem, který předpověděla.