Úterý 26. srpna 1884

Claire a maršálka přijdou strávit hodinu zde. Jsou v Paříži, aby koupily svatební dar pro mladého Fleuryho.
Stále myslím na tu tajemnou ohavnost, kterou má v tříslech. Je to jako strašná odpověď na vše, co bych mohla myslet, plánovat, přát si nebo se bát. Je konec, [jeden řádek škrtnut]
Všechny zmatené věci, které se třpytily a naplňovaly můj mozek, jsou nyní shromážděny a zastaveny na tomto černém bodě.
Je to případ, který nastává poprvé – je to něco nového; muž... Muž, veliký umělec, a... zkrátka vše, co víte...
Odsouzen k smrti...
Ale to je přece vážná věc!
A já budu každý den předem myslet na to, že zemře? To je přece hrozné!
Jsem již schoulená do sebe, hlava v ramenou, a čekám na ránu. A proč za ním chodit? Bude-li žít – nebude mě milovat a nemůžu k němu chodit s touto myšlenkou. A zemře-li... Nuže, kdyby alespoň zemřel s nějakým citem ke mně! Ale ne! Jít tam, přihlížet jako přítelkyně utrpení toho ubohého člověka – a být pro něj rovna Dině nebo mé tetě!
Ach, ne! Ach, ne! Proč se vás ptám? Kdyby moje přítomnost přinášela zvláštní potěšení – ale tak to není. Co chcete – nemůžu tam jít s takovými myšlenkami. Sama dobře nechápu proč – ale tak to je.
Myšlenka, že mu jsem lhostejná, mě trápí více než pohled na jeho utrpení. Zkrátka – nechci již k němu chodit.
Nic v tom nepochopí. To jest – půjdu, ale nedobrovolně.
Ano, je konec – nezajímá mě již a nejsem mu nic. Tiše se tedy stahuji – s lhostejností těch, kdo se ze strachu předem připravují na největší hrůzy.
Nebylo tomu tak celý můj život?
Když přijde rána – čekám ji pevně. Pak o ní uvažuji, bouřím se a obměkčuji. Když je vše skončeno. Pak mě to baví.
Nemohu dát dohromady dvě slova a...
Ale nevěřte, že jsem zdrcena. Jsem pouze hluboce pohroužena do sebe – a ptám se, co z toho bude?