Neděle 24. srpna 1884

Dnes ráno jsme šly v půl sedmé pořídit další fotografii – a ten ubohý Emile mi konečně podrobně vypráví, co to za nemoc je. Zánět střev a ledvin. Na jedné straně. A protože je to v místě nepřístupném... Nijak to nesouvisí... to znamená, že může jíst, co chce. Lékař říká, že se obává nádoru. Víme, co to znamená. Nedá se to vyléčit. Ostatně je příliš slabý, aby podstoupil nutnou léčbu. A bez použití této léčby není záchrany.
– Je to začarovaný kruh, říká Emile.
– Ale... Sakra!
Ach! O tom není pochyb.
V poledne jsme šly na pohřeb Nittise – malíře, kterého jsem neznala, ale který měl talent.
Pak do Bois – a při návratu chtěly ty dámy zajít k Bastienovi; zůstala jsem ve voze – a co vidím! Julesovu hlavu v okně a obě paže, které mávají, abych přišla; Emile pro mě přijde a já jdu.
Ale to vše... Proč?
Večer přijde architekt pro fotografii pro Julese – a Dina, která hraje naivku, se ho stále ptá, zda ta dáma, která onehdy vstoupila k Julesovi, byla paní Mackayová.
Všeobecná hrůza.
– Paní Mackayovou jste u mého bratra vidět nemohly! volá architekt. Že ano, madame, že jste paní Mackayovou u mého bratra nikdy neviděly?
Na to Dina zatvrzele pokračovala ve hře naivky; já jsem se snažila odvést rozhovor jinam výměnou dorozumívacích pohledů s Emilem... Zkrátka... To bylo...
A vlastně nevíme nic...
To vše, to vše, to vše... K čemu, nač? Znechucení ze všeho a ze všech stran. Zemře-li – pár slz, které přijdou z hlavy; bude-li žít – lhostejný přítel. Ale já již nic nechci.
Vše je odporné a hrozné. A zvláště to, co píši – plné těch: to vše, protože, a pak, zkrátka – jsem z toho na pláč ze samého „to, to, to".

Poznámky

Pozn. překl.: Giuseppe De Nittis (1846–1884), italský impresionistický malíř žijící v Paříži, zemřel v srpnu 1884.