Neděle 17. srpna 1884

Pondělí 18. srpna 1884
Úterý 19. srpna 1884
Jsem tak rozbitá, že sotva mám sílu obléci plátěné šaty bez korzetu, abych šla k Bastienovi.
Matka nás přijímá výčitkami. Tři dny! Tři dny bez návštěvy! To je přece hrůzné. A jakmile jsme v pokoji, Emile volá: No tak to je konec! Jak to, žádné přátelství?
– Nuže, opouštíte mě tedy, řekl pak on sám. Ach, to není hezké!
Moje koketnost by chtěla, abych zde opakovala vše, co nám říkal milých výčitek a ujišťování, že nikdy, nikdy nemůžeme přicházet příliš často.
Ale měla bych tančit radostí! Emile řekl, že se oživil teprve naším příchodem.
Zkrátka je to až dojemné... Nelze již váhat – přátelé, chtěl mě přece bít!
Chápete, že po takových hrubostech nemohu pochybovat o jeho lásce.
Když mu teta řekla, že jim bráním chodit ho navštěvovat každý den, přiblížila jsem se, poklekla před postelí:
– Ano – protože lidé, které máme nejraději, nakonec začnou nudit... každý den.
Tu mě uchopil za bradu – poslyšte, národové Francie – a zvedl ruku [Škrtnuté: udělal pohyb jako by mě uhodil], zatímco jsem mu nabízela záda. Neráčil udeřit. Ale hle – malířský student, který mi vzal bradu. Proboha.
Po tom konec nadějí, přátelé – jsem jen [holka].
A jak naléhal, abychom přicházely:
– Aby byl člověk zbožňován, musí být nejprve vytoužen, říkám.
– Och! Ale den má čtyřiadvacet hodin – když mi věnujete jednu, zbývá třiadvacet, během nichž po vás toužím...
– Je-li to takhle, říkám [s] komickým pohnutím, jsem poražena... Ano, jakmile je to tak... Žádný odpor není možný!
Emile večeří s námi, pop a jeho dcera.
Ale co říkáte na Julese? Předně je dokonalý – ve svých nejsmělejších snech... Nemohla jsem si ho přát laskavějšího k nám. Já jsem s ostatními, v jednom celku.
A paní Mackayová?