Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pátek 15. srpna 1884

Opět náčrtek ve fiakru – je to nepohodlné a Coco si sedl do mé palety.
Jít k Bastienovi mě stojí skutečné úsilí.
Pokaždé, když tam jdu, oblékám se jako pro sto lidí – a silou vůle dokážu mít i dobrý výraz.
A k čemu? Dnes ráno jsem si představila, že architekt je do mě rozhodně a vážně zamilován. Ano – chvílemi jsem o tom hluboce přesvědčena. Mohu se mýlit. Ale co když je to přece pravda? Jaká šílenost... a neštěstí... Ne, tak se člověk nemýlí – nemýlím se – jen je to věc, která mi působí bolest, a přitom radost, chápete?
S ním jsem na úrovni přátelského kamarádství – tropím si z něho legraci, dráždím ho, dělám dítě. Ale jsem si jistá, že kdybych deset minut předstírala chování, jaké se má s mužem, který se vám líbí a jehož chcete přimět mluvit...
Ale to jsou pravděpodobně hlouposti. Ach! To by bylo absurdní!
Jsem už tedy tak daleko, že se oblékám s nejvyšší rafinovaností, abych šla na rue Legendre. Ale každá návštěva je doprovázena váháním a pochybami a... jako by to byl začátek. A k čemu? A proč? Je to zbytečné. Zná mě dva roky. A pak – je příliš nadřazený, příliš... jako já – abych se mu líbila. Zná mě dva roky. [Ale] můj obraz!
Tato bytost vyšší podstaty, tento zjemnělý, tento umělec génia, tento básník... A pak mě zná dva roky.
Takže by to najednou... ne, nikdy.
Jeho matka se mi vrhá do náruče a nazývá mě svou drahou malou Marií. Dnes večer je tam hodně lidí. Konečně mám příležitost stisknout ruku Baudemu, mému rytci. Hle – opět výborná povaha jako Emile; ten přichází kolem šesti a půl a zastihne tam mou tetu, Dinu a mě.
Jules má mou tetu velmi rád. Říká, že je to obětavost a laskavost v jedné osobě. Ale ve skutečnosti je to pravda. Teta je mnohem lepší než maminka – vždy obětavá, vždy.
Je mu lépe a říká mi, à propos de nevím čeho, jednu z těch zdvořilostí, které se říkají každému.
– To je vám tedy líp, že jste tak laskavý?
To rozesměje všechny.
– [Škrtnuté: Eh bien.]
Emile mu vyprávěl o vtipech, které jsem dělala doma, myslel si, že mě tím uvede do rozpaků – tak dělám roztomilé grimasy, a pak náhle:
– Ach! Myslíte, že se vás bojím – počkejte chvíli a uvidíte!...
– Ne! Byla byste nesnesitelná, kdyby vás nikdo trochu nebrzdil...
– Ach, jak se mýlíte – byla bych mnohem lepší, veselejší, milejší, duchaplnější.
– Ale to je naprosto nemožné.
To řekl Jules – je to banalita, ale...
– Nuže, budete-li hodná, povím vám o svém obraze!
– Ach!!!
A usadí se v posteli, aby pozorně poslouchal – a já sedím velmi blízko, s lokty na přikrývce, skoro se ho dotýkajíc.
Ostatně je řeč jen o praktickém způsobu, jak dělat náčrtek na ulici; uklidňuje mě ohledně obtíží. Vypadám, jako bych se zpovídala – oči do očí.
K čemu? Zná mě dva roky. A pak [škrtnuté slovo:] Nikdy.
Jak jsem přecházela pokojem, jeho matka mě chytila a políbila mě jakoby silou – dívala jsem se na něj se smíchem a on se také smál, s velmi laskavým výrazem.
Ale zná mě dva roky.
Nikdy. Nikdy. Nikdy. To se nemůže stát.
Jak chcete, aby věc, na níž myslím dlouho a po níž toužím, přišla náhle takto... Zvlášť když jsem na ní pracovala!... Tak málo věřím logickým výsledkům... Vždy se to pokazí. Kdybych o tom aspoň ani nemyslela, ani nepsala – ale po tolika... Oh! Ne, nikdy. Zkrátka mě vidí dva roky. S tím druhým... Hned jsem viděla, jak to je. Ostatní také. Ale tento. Nuže, je to naprosto nemožné. Byť by to bylo jen proto, že dobře neslyším. Znáte něco krutějšího?
Oh! Absolutně nemožné. A nikdy to nebude. A k čemu? Jsme lidé se srdcem – já mám trochu talentu, on nás má velmi rád. A to je víc než dost.
Oh! Ne. Je třeba si to říct... protože je to pravda – to se nemůže stát. Ne. Ne. Ne.
Já-divačka právě přečetla tlachy já-autorky. Já-divačka je naprosto lhostejná – ale je ochotna, abych se v tomto směru bavila...