Pátek 8. srpna 1884

Právě odtamtud přicházím. Ach! – ale to proto, že architekt přišel dnes ráno v devět; nazvala jsem ho prasetem – a věci se urovnaly a šly jsme tam na oběd.
Tak moc se bojím, že se mu nelíbím, že musí přijít pro mě... Ano, a Emile se bál, aby se Jules neptal, proč nepřicházím, a nepřišel na to, že se považuji za uraženou; jako nemocný by se na Emila obořil...
Ach! Dobře – nezapomínejme na ubohého Bojidara, ten je v Gasteine s celou rodinou; jeho otec zemřel předevčírem.
A Jules je velmi slabý – zvláště v těchto vedrech, ubohý.
Teď jsou přesně takoví, jak chci – jsme si blízcí; jakmile se uzdraví, strávíme čtrnáct dní v Damvillers. U oběda sedím vedle něj.
– Obsloužte mě.
– S radostí.
– Ale bez postříkání.
– Oh! Ale ne!
A skoro jsem převrhla mísu.
Ano, a předtím Emile řekl, že jeho bratr je velmi rozmazlený, velmi náročný ve vztazích – ale že my skutečně... Zkrátka slova nejjemněji lichotivá, vycházející ze srdce a ne ze zavedené zdvořilosti. Ano.
Po obědě šel spát do ateliéru, pak se vrátil a požádal maminku, aby mu ještě ostříhala vlasy. Což bylo vykonáno, zatímco jsem šila manžetu hedvábné košile, kterou mu dělá matka. Vidíte mě sedět u okna a pracovat jehlou? Dívá se na mě a několikrát se usmívá.
Emile má zakázky – odešel po obědě pracovat na svém panelu [Začerněná slova] pro jistého pana Klotze, panel nad krbem M.K. Krásný palác, M.K. Klotz. Tak to tedy není Mackayová??
Teta přišla pro nás – a necháváme ji s hlavou v dlaních. To, co by hned mělo napovědět o jeho povaze, je způsob, jakým podává ruku. Je to upřímné, vřelé, celistvé, dobré – a stiskne ji dost pevně, ale bez hrubosti nebo křečovitosti.
Tak vše je v pořádku?
Jenže... jak jsme odcházely, přišla žena s kyticí – sňala klobouk jako stálý host. A zdá se mi, že to je komorná paní Mackayové, která přichází o tom hovořit – a možná přichází každý den bavit ho sentimentálními příběhy, jak to dovedou komorné takovýchto žen. Možná to tak vůbec není. Ale já bych tak moc, moc, moc chtěla vědět, jak to s tím je.
[Napříč stránkou: C'était une amie de la mère.] Co se mne týká – unavená bouřlivým a horkým počasím – opouštím svůj obraz a usínám na divanu. Budu pokračovat zítra.
Jaké štěstí být přáteli Julese! Je to skutečně pravda?
– Je tomu nejméně čtrnáct dní, co jsem vás neviděl! řekl mi.
Používá polštářek.
Ano, jsme lidé, které má rád. Emile, věrná jeho ozvěna, mi to říká mluvě o nás: myslíte, že takových je mnoho? Vždyť víte dobře, já jich moc neznám – ale ne. Ach! Ale ne.
Ano, je to hezké. Ale v tom všem pro mě není nic.
Jen ať to nenechám vidět svým – budou vypadat hloupě a budou dělat tisíce chyb, aby mě přesvědčili, že se zajímá jedině o mě.
A proč?
Ty dámy jsou... Mluví o Mackayové jako o věci věčné, aby mi nedávaly planá očekávání. To vše, aniž by si to samy přiznávaly, přirozeně.
Také nesmím vypadat spokojeně. Jediná iniciála... jediné slovo mi mate myšlenky – a bylo by příliš hloupé to dát najevo. Je třeba být připravena říct: ale vždy jsem to věděla. Myslíte, že byli opravdu rozloučeni?
Až se uzdraví, opět se staneme ničím – lidmi, které vidí dvakrát za měsíc. Je třeba se na to připravit.

Poznámky

Pozn. překl.: Damvillers – rodné město Julesa Bastien-Lepageho v departementu Meuse ve východní Francii.