Úterý 5. srpna 1884

Ach, venkov okolo Paříže! A zvláště na versailleské trati! Ty ubohé zahrádky, zelené trávníky a odporné vázy s červenými pelargoniemi.
Údolí Bièvry se svou železnicí, ořezanými stromy a vytýčenými cestami – příroda správní a úřední! Ach! A Canrobertovi s jejich lovem na Malletovy. Malletovi jsou bohatí protestantští bankéři, kteří tráví léto ve svém zámku v odporném údolí Bièvry. Je jich mnoho – staří i mladí, dědečkové i starší mládenci.
Jsou to jakési Rothschildy v malém – Oscar Mallet, Anatole Mallet, Cucufa Mallet, Chrysostom Mallet, kdo to ví! Jeden z Malletových má dceru jménem Noémie a Noémie má bratra. A Noémii se věnuje obrovská pozornost. A skrývá se to před dobrým maršálem, který ví jen to, co se mu ráčí zavolat do ucha. Právě včera se přihodilo cosi docela legrační ohledně dopisu od Noémie... Ale to je nezajímavé. Jsem nadšena, že odjíždím – tito lidé mě unavují svou péčí; ráda kašlu v klidu, mám bledý výraz, když se mi to hodí...
A pak – chcete, abych řekla pravdu? Claire mě nemůže milovat – ví, že maluji její obraz, a moje klidná ironie, když mě šťouchá, jí neuniká. Již byla skoro impertinentní a otravná, snažila se mě zaplétat do hádky. Ale já ji nechávám – a když triumfálně vydá své „Ah!", uvádím věci na pravou míru s poznámkou, že se nechci přít: „To unavuje a k čemu to je?"
Ale v hloubi duše mě ty sklony k drzosti zlobí.
Ach, strávila jsem osm velmi nepříjemných dní! Ukazovat se unavená, bez nálady, bledá, kašlající – před cizími lidmi – to není žádná legrace. A pod záminkou přátelství to budou všude rozhlašovat...
Odjela jsem tedy s radostí – ale doma na mě čekalo velké překvapení.
Přijela teta.
Přijela, protože se tam nudila – a nic nevyřídila.
Nic nevyřídila.
Nebudu vám opakovat odporné věci, které jsem dvě hodiny křičela na tyto ženy. Ne – není možné si představit, jaké hanebnosti jsem jim metala do tváře.
A celkem vzato je to velmi nepříjemné. Ubohá teta mě přišla uvítat s malým mopsem krásným jako anděl. Třítýdenní nebo měsíční štěně – roztomilé. Ale proč dělat takovéhle věci.
Zabijí mě.
Člověk by se zbláznil – a jsem tak přetažená, že o tom nemohu ani mluvit ani si stěžovat.
Po té odporné scéně – ale čí je to vina...
Je tak únavné křičet a zuřit... A tyhle darebačky si říkají: „Zítra se uklidní."
A protože jistě nebudu mít sílu znovu začít zítra, budu zuřivá doopravdy, vážně zuřivá, doslova zuřivá.
A ti Canrobertovi! Ta maršálka tak anglicky obdivuhodná – s tou špetkou kozí hlouposti, která se nachází jen u Angličanek.
A Claire se svou postavou jako půlměsíc – z profilu opravdový půlměsíc – když [Začerněná slova] sedí, je to dokonce nepříjemné! A pak ten život v okolí Paříže, jména procházek a cest. „Dnes půjdeme do meudských lesů, pak jsou to chavillské rybníky, nebo jinak..." To je otravné.
Proč – nevím, ale je to otravné. Maršálka pěstuje květiny... Jsou nádherné – ale maršálka má hlavu příliš dlouhou a příliš velkou, než aby měla půvab. Louis je nejmilší dvanáctiletý chlapec, jakého lze spatřit. Ale Claire s kulatou hlavou, s vlasy jako Japonka, upravenými po japonsku, a s krátkozrakostí; oči jako proražené díry, bez okolí jako u miminek. A anglické vtípky – unavovat lidi tím, že se s největší přísností uvažuje o nesmyslech. A především ten duch inteligentních dívek. Je to únavné, únavné, únavné. Myslím, že jsem to dala najevo.
Zkrátka.
A doma!!!
Ah, bída!
Oh, venkov!
A pokoje příliš malé, umyvadla nedostatečná, okna příliš malá, schůdky vonící... venkovem, barvou nebo plísní. A vázy s pelargoniemi! Zelený trávník, francouzský park! Na cestě, s hvizdem vlaku, továrny. To je venkov!
Nikdy, nikdy, nikdy.

Poznámky

Pozn. překl.: Marie tvoří adverbium „anglaisement" (po anglicku) – vlastní novotvar.