Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa 30. července 1884

Maminka a Dina tu obědvají; je tu i mladý pan de Bourgoing, kterého maršál právě vzal za pobočníka. Vysoký, hezký chlapec. Nuže, jak může člověk, jak by mohl věnovat pozornost muži jako on a všem ostatním? Mluvím jen o těch hezkých a dostatečně inteligentních? Co? Nos, oči, maso na váhu. A pak?
Je to možné, že existují ženy, které... Ach, jsem hloupá – to je přece naprosto přirozené. Kdyby člověk miloval jen génie, svět by přestal existovat.
Přesto mi tito lidé připadají tak nevýznamní – sotva víc než strom nebo kůň. Jejich mínění je mi drahé jen proto, že nakonec právě ono tvoří pověst na tomto světě a dostane se k uším toho, kdo je... někdo. Neuhádnete, co mě přimělo rozhodnout se sem přijet. Vždyť malovat obraz za dívku je zbabělost – a nejraději bych nebyla přítelkyní francouzských maršálů... Ano, ale toto přátelství imponuje mnoha lidem, těm nejinteligentnějším, těm nej... A právě ti jsou nejcitlivější na marnosti tohoto světa... A kvůli nim jsem se rozhodla přijet do Jouy a kvůli nim se vždy rozhodnu dělat to, co mé svědomí může odsuzovat – to je moje omluva. V současnosti se omluva jmenuje Bastien-Lepage.
Myslím, že do výchovného systému, který maršálka uplatňuje u své dcery, patří mimo jiné dát jí cizí přítelkyni. Jsou to vhledy do různých zemí a zvyklostí; chce, aby Claire byla jako malí diplomaté – věděla o všem, dovedla načrtnout skicu, mluvit o Wagnerovi atd. Claire složila zkoušky na pařížské radnici.
Je velmi šťastna, že ve mně nalezla neobyčejnou bytost, která zasvěcuje její dceru do podivuhodného způsobu vidění, která jí mluví o umění jako umělkyně – a z toho si Claire podrží vše, co za to stojí – a přitom je to pravá slušná dívka [Začerněná slova: extrêmement collet monté], třebaže přečetla Zolu a Flauberta a všechno. A která nikdy neřekne slovo, které říkat nemá.
Claire je celkem vzato neobyčejně zdokonalená dívka – matka jí vnukla i její city, na to bych přísahala. Tak dnes večer nás vzala na procházku do lesa při měsíčním světle – pravděpodobně aby otužila Claire vůči vzrušení z krásné letní noci. Krásnější noc si člověk nemůže přát – ale mne to naprosto nechalo lhostejnou, mezi maršálkou a Claire.
Zkrátka tito lidé mě mají rádi a maršálka má vysoké mínění o malířství své dcery – chvílemi skutečně věřím, že si myslí, že obraz maluje Claire, a to mi dělá dobře.
Jenže dnes odpoledne jsem vzala Claire stranou a řekla jsem jí zhruba toto:
– Tak tedy. Nepracujete dost a obraz nejde tak, jak chci. Je třeba najít řešení. Kdybyste pracovala, dělala byste velmi dobré věci. Ale máte pravdu, že se tomu nechcete zcela obětovat – podívejte se na mě, všechno do toho jde, a tedy... Bylo by třeba postrčit. Jak? Dodělám svůj obraz a nechám vám ho; vy si v mé nepřítomnosti z něj vezmete, co potřebujete, a pošlete mi obě plátna do Paříže – pak uvidíme. Chápete, ráda mám, když je vše jasně ujednáno; pro svůj obraz potřebuji naprostý klid – musí tedy být toto vše vyřízeno, protože mám o vás zájem a nepustím vás. To je řečeno.
– To je řečeno.
Ale příští rok? Doufejme, že bude vdaná. To přece nedělám ani ze zbabělosti, ale ze slabosti. Cítím... Ostatně víte – udělala jsem to Bojidarovi i Villeviellovi. V prosinci mi pošlou Claire a protože jsme dosud pracovaly spolu, protože jsem ji připustila do naprosté důvěrnosti – jak jí říct, že mi překáží, aniž bychom se pohádaly? Ale budou-li mít svůj obraz, řeknu, že pracuji venku – a protože nebudou mít žádný důvod přicházet, snadno se jich zbavím.
Claire má tak dokonalou výchovu, že by ji bolelo u srdce číst, jak o tom všem mluvím – je citlivá a dokonce svébytná, protože matka má velmi široké, velmi liberální názory.
Včera jsem prožívala úzkosti... a dnes a každý den.
Chvíli si myslím, že obraz bude pozoruhodný a přinese mi čest – a že ho nechám podepsat jiné. Chvíli, že bude odporný a odmítnou ho v Salonu. Jen si to představte.
Ah, bída!
Nemiluju nikoho na světě; nikoho, s kým bych mohla mluvit svou řečí. Myslela bych si, že jsou to myšlenky staré panny, kdybych tak nebyla už dlouho.
Žádní přátelé. Jsou lidé, kteří mají přátele nebo přítele, jemuž řeknou vše. Spolužáci z gymnázia nebo kláštera nebo prostě přátelé z dětství. Já – nikoho.
Jedny jsem shledala hloupými, jiné zbabělými, zákeřnými a zlými. Nikdy poctivé srdce. V Nice malé Howardovy... a před tím i potom – u dívek i u mladých žen všechny odporné stránky lidství.
Lež, zbabělost, hloupost. Když jsme se pohádaly s Howardovými, ty dívky vyprávěly, že jsem jim pořád dokola říkala, že se nemohu dočkat, až budu velká, abych mohla jít hrát ruletu a bavit se v Monte Carlu.
Pravda byla, že jsem i tenkrát nedůvěřovala – a i kdybych podobné věci myslela, dala bych si dobrý pozor, abych je neříkala.
Ah, bída.
Jsem tedy jiná než ostatní, jiná, zvláštní?
Téměř se tím pyším a ráda bych zpívala jako Mojžíš:
Seigneur, vous m'avez fait puissant et solitaire
Kdybych znala mnoho lidí, pravděpodobně bych přátele nalezla – nebo snad ještě více zklamání. Ale mé styky byly vždy velmi omezené...

Poznámky

Pozn. překl.: Pobočník (officier d'ordonnance) – důstojník osobní služby u vysoce postaveného velitele. ↩
Pozn. překl.: Verš z básně Alfreda de Vignyho „Moïse" (1822): „Pane, stvořil jsi mě mocného a osamělého." ↩