Středa 30. července 1884

Máma a Dina tu obědvají; je tu i mladý pan de Bourgoing, kterého maršál právě vzal za pobočníka. Vysoký, hezký chlapec. Nuže, jak může člověk, jak by mohl věnovat pozornost muži jako on a všem ostatním? Mluvím jen o těch hezkých a dostatečně inteligentních? Co? Nos, oči, maso na váhu. A pak?
Je to možné, že existují ženy, které... Ach, jsem hloupá – to je přece naprosto přirozené. Kdyby člověk miloval jen geniální muže, svět by přestal existovat.
Přesto mi tito lidé připadají tak nevýznamní – sotva víc než strom nebo kůň. Jejich mínění je mi drahé jen proto, že nakonec právě ono tvoří pověst na tomto světě a dostane se k uším toho, kdo je... někdo. Neuhádnete, co všechno jsem musela vyhledat, abych se rozhodla sem přijet. Vždyť malovat obraz za tu malou je zbabělost – a klidně bych se obešla bez přátelství s francouzskými maršály... Ano, ale toto přátelství imponuje mnoha lidem, těm nejinteligentnějším, těm nej... A právě ti jsou nejcitlivější na marnosti tohoto světa... A kvůli nim jsem se rozhodla přijet do Jouy a kvůli nim se vždy rozhodnu dělat to, co mé svědomí může odsuzovat – to je moje omluva. V současnosti se omluva jmenuje Bastien-Lepage.
Myslím, že do výchovného systému, který maršálová uplatňuje u své dcery, patří mimo jiné dát jí přítelkyni cizinku. Jsou to nahlédnutí do různých zemí a zvyklostí; chce, aby Claire byla jako malí diplomaté – věděla o všem, dovedla načrtnout skicu, mluvit o Wagnerovi atd. Claire složila zkoušky na pařížské radnici.
Je velmi šťastna, že ve mně nalezla neobyčejnou bytost, která zasvěcuje její dceru do zvláštního způsobu vidění, která jí mluví o umění jako umělkyně – a z toho si Claire podrží vše, co za to stojí – a přitom je to pravá mladá dívka nesmírně upjatá, třebaže přečetla Zolu a Flauberta a všechno. A která nikdy neřekne slovo, které říkat nemá.
Claire je celkem vzato neobyčejně zdokonalená dívka – matka jí vnukla i její city, na to bych přísahala. Tak dnes večer nás vzala na procházku do lesa při měsíčním světle – pravděpodobně aby otužila Claire vůči vzrušení z krásné letní noci. Krásnější noc si člověk nemůže přát – ale já jsem mezi maršálovou a Claire zůstala naprosto netečná.
Zkrátka tito lidé mě mají rádi a maršálová má vysoké mínění o malířství své dcery – chvílemi skutečně věřím, že si myslí, že obraz maluje Claire, a to mi dělá dobře.
Jenže dnes odpoledne jsem vzala Claire stranou a řekla jsem jí zhruba toto:
„Tak tedy. Nepracujete dost a obraz nejde tak, jak chci. Je třeba najít řešení. Kdybyste pracovala, dělala byste velmi dobré věci. Ale máte pravdu, že se tomu nechcete zcela obětovat – podívejte se na mě, všechno do toho jde, a tedy... Chtělo by to přiložit ruku k dílu. Jak? Dodělám svůj obraz a nechám vám ho; vy si v mé nepřítomnosti z něj vezmete, co potřebujete, a pošlete mi obě plátna do Paříže – pak uvidíme. Chápete, ráda mám, když je vše jasně ujednáno; pro svůj obraz potřebuji naprostý klid – všechno tohle tedy musíme vyřídit, protože mám o vás zájem a nepustím vás. To je řečeno.“
„To je řečeno.“
Ale příští rok? Doufejme, že bude vdaná. To přece nedělám ani ze zbabělosti, ale ze slabosti. Cítím... Ostatně víte – udělala jsem to Bojidarovi i Villevielle. V prosinci mi pošlou Claire a protože jsme dosud pracovaly spolu, protože jsem ji připustila do naprosté důvěrnosti – jak jí říct, že mi překáží, aniž bychom se pohádaly? Ale budou-li mít svůj obraz, řeknu, že pracuji venku – a protože nebudou mít žádný důvod přicházet, snadno se jich zbavím.
Claire má tak dokonalou výchovu, že by ji bolelo u srdce číst, jak o tom všem mluvím – je citlivá a dokonce svébytná, protože matka má velmi široké, velmi liberální názory.
Včera jsem prožívala úzkosti... a dnes a každý den.
Chvíli si myslím, že obraz bude pozoruhodný a přinese mi čest – a že ho nechám podepsat jiné. Chvíli, že bude odporný a odmítnou ho v Salonu. Jen si to představte.
Ah, bída.
Nemiluji nikoho na světě; nikoho, s kým bych mohla mluvit svou řečí. Myslela bych si, že jsou to myšlenky plnoleté dívky, kdybych tak nebyla už dlouho.
Žádní přátelé. Jsou lidé, kteří mají přátele nebo přítele, jemuž řeknou vše. Spolužáci z gymnázia nebo spolužačky z klášterní školy nebo prostě přátelé z dětství. Já – nikoho.
Jedni mi připadali hloupí, jiní zbabělí, zákeřní a zlí. Nikdy poctivé srdce. V Nice malé Howardovy... a předtím i potom – u holčiček i u mladých dívek všechny odporné stránky lidství.
Lež, zbabělost, hloupost. Když jsme se rozkmotřili s Howardovými, ty dívky vyprávěly, že jsem jim pořád dokola říkala, že se nemohu dočkat, až budu velká, abych mohla jít hrát ruletu a bavit se v Monaku.
Pravda byla, že jsem i tehdy byla ostražitá – a i kdybych podobné věci myslela, dala bych si dobrý pozor, abych je neříkala.
Ah, bída.
Jsem tedy jiná než ostatní, jiná, zvláštní?
škrtnuto[Jeden řádek začerněn]
Téměř se tím pyším a ráda bych zpívala jako Mojžíš:
Pane, učinil jsi mě mocným a osamělým
škrtnuto[Dva řádky začerněny]
Kdybych znala mnoho lidí, pravděpodobně bych přátele nalezla – ledaže bych zažila ještě početnější zklamání. Ale mé styky byly vždy velmi omezené...

Poznámky

Pozn. překl.: Pobočník (officier d’ordonnance) – důstojník osobní služby u vysoce postaveného velitele. ↩
Pozn. překl.: Verš z básně Alfreda de Vignyho „Moïse“ (1822): ve francouzštině „Seigneur, vous m’avez fait puissant et solitaire“. ↩