Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Čtvrtek 24. července 1884

Jsem z toho nemocná a nemohu pracovat. Jedeme tedy do Bois. Bílé vlněné šaty – první bílé šaty od smutku. Oh, jemná, poddajná bílá vlna, která tělo obklopuje nádhernou drapérií. Nic není svůdnějšího, půvabnějšího, umělečtějšího.
A pro případ chladu kabátek ze žebrovaného šedého sametu.
Takže Lachaud, kterého potkáme v Pré Catalan, mě musel shledat velmi chic.
Dina a maminka naléhají, abychom šly na ulici Legendre – souhlasím jen s tím, aby se zastavilo před dveřmi a Bojidar šel zjistit zprávy. Ale jak přijíždíme, Emile a jeho matka se vracejí také – Emile mě nutí sestoupit z kočáru, a když jsem se ještě zdráhala na schodišti, on a Bojidar z propletených rukou vytvoří nosítka a nesou mě až před postel, kde leží Jules.
To je vám příchod!
To jemné násilí jsem potřebovala – Tony mě včera opět ochladil, přišel poděkovat za gratulace k jeho důstojnické rozetě Čestné legie. Ano, přátelé – Tony je důstojník a Bastien není. Přišel tedy a v řeči o Bastienovi řekl, že je to lstivec, chytrák, obratný chlapec, který ze všeho dovede vytěžit. Že v něm není nic upřímného. Že u něj je vše vypočteno a nikdy se neodchyluje o čáru od cest, které si vytyčil... Zkrátka vše, co si o něm někdy myslím, když ho nacházím chladným. Ať je tomu jakkoli, ta zajímavá bytost leží na svém velkém lůžku zahalena v přikrývku ze světle modré hedvábné tkaniny, která ladí s tmavě červeným plyšem pokrývajícím podium. Neboť lůžko tohoto malíře stojí na podiu. Ale vše je nesmírně nízké a vypadá to velmi dobře, bez záclon.
Sedíme na podiu, které je jako velmi nízký schod kolem lůžka – já u hlavy, jeho matka u nohou... Ostatní na nábytku.
Ale je v tom velmi zajímavý! Hedvábná košile, modrá přikrývka, komnata tak umělecky a tak prostě zařízená.
Musela jsem mu říct o svém obraze – dal mi několik rad, věci, které znám, ale poslouchám je s úctou. A pak není tím, čím ho líčí Tony – pro ostatní snad, ale tady, takto, je jako blízký příbuzný, který se nepředvádí a ani o to nepomýšlí; takže začínám věřit, že k nám nakonec přece jen přilne přátelsky – ale tolik po tom toužím, že bych tomu věřila teprve tehdy, až to bude zcela zjevné, přičemž si dělám velkou věc z každého proneseného slova, přátelského hlasu nebo otevřeného pohledu.
Ale hle – jdu se podívat na Emilovu krajinu v ateliéru a maminka přichází v slzách. Řekl: „kdybych se nemohl uzdravit, chtěl bych aspoň tolik netrpět" – a dal se do pláče...
Plakal!
Hned jsem sešla dolů a začala vyprávět kdoví co – všelijaké příběhy o sobě, o malování... Chudák se usmívá, ale to mu nepomůže zapomenout, kde ho bolí. Matka mě poslouchá, velmi ráda za toto rozptýlení; při odchodu mě pevně objala. A poslala jsem Julesovi vzdušný polibek, který mi vrátil stejně.
Bereme Emila na večeři k nám – ten obdivuhodný bratr měl chuť přijít a chtěl zůstat [Škrtnuté a začerněné: zkrátka]
Jenže tento večer mě dráždí Bojidar. Je lhář, to víte, ó Bože.
Co toho namluvil architektovi! Zaprvé seděli jsme u stolu od sedmi do půl jedné v noci. A ten Bojidar se nepřestal. Má drzost! Mně do očí říká věci, které znám – upravené po svém! Teď se prý znal s Gambettou!!!! A bezpočet dalších výmyslů... Oh, svíralo mě to – protože takto se chlubit znamená dělat si ze sebe smrtelného nepřítele... A pak nelze odporovat na každém kroku. Dělá to s tak pekelnou drzostí, že je to jako výzva; počítá s tím, že mu ze studu neodporuji – a nemýlí se zcela.
Vyvedla jsem Emila do předpokoje, abych mu to řekla – ten dobrý chlapec polykal vše; a pak je to nakonec nebezpečné. Zalíbí-li se Bojidarovi vyprávět o nás přehnané věci, Emile tomu uvěří – je tak důvěrný. A Jules tomu uvěří!
Oh, ale já tomu udělám přítrž. Ten intrikán se vpraví k Julesovi – nadšený mladý chlapík; k Saře se takhle vloudil tím, že jí vyprávěl, jak ve dvanácti letech omdlel, když ho rodiče vzali do Odéonu na „Le passant". Ve dvanácti letech! Jaký ničema.

Poznámky

Pozn. překl.: Pré Catalan – elegantní zahrada a restaurace v Bois de Boulogne, tehdy módní místo pařížské smetánky. ↩
Pozn. překl.: Rozeta důstojníka Čestné legie – druhý stupeň francouzského Řádu čestné legie, vyšší než rytířský stupeň. ↩
Pozn. překl.: Sarah Bernhardt (1844–1923) – slavná francouzská herečka, tehdy na vrcholu slávy. ↩
Pozn. překl.: „Le passant" – jednoaktová hra Françoise Coppéeho z roku 1869, v níž Sarah Bernhardt jako mladá herečka slavně debutovala. ↩