Pondělí 21. července 1884

Procházela jsem se více než čtyři hodiny a hledala roh, který vezmu za pozadí svého obrazu. Je to ulice, ba dokonce vnější bulvár – ale ještě je třeba vybrat...
Šťastný Meissonier, šťastný Cabanel, blahoslavený Bouguereau.
A my hlupáci si lámeme hlavu, abychom zachytily kousek lidskosti! Ať mi dají model a záclonu z plyše nebo jitřenku na pozadí mraku! To je hrůza.
Pak řeknete: myslíš, že lidskost se nachází jen u lidu? Nevěřím tomu – a ostatně je to to, co hlupáci vyčítají talentovaným lidem. Lid nebo králové – na tom nezáleží. Ale jitřenky a prameny!!!
Teď je zřejmé, že veřejná lavička na vnějším bulváru má nesrovnatelně více charakteru než lavička na Champs-Élysées, kde sedí jen vrátné, štolbové, chůvy a floutkové.
Tam už žádné studium, žádná duše, žádné drama. Pouhé figuríny, až na zvláštní případy.
Ale jaká báseň – ten vyřazený člověk na okraji té lavičky.
Tam je člověk pravdivý, tam je to Shakespeare.
A hle, přepadá mě šílená úzkost před tímto objeveným pokladem – co když mi unikne! Co když nebudu mít sílu nebo čas, co když...
Poslyšte – nemám-li talent, pak se mi nebe posmívá, neboť mi ukládá všechna muka geniálních umělců...
Bohužel.