Neděle 6. července 1884

Posílám jim dvě hračky z Neuilly: svatého Antonína s prasetem a s věnováními: pro Julese a druhá pro Emila. Rosalie se vrací nadšená, spokojenější, než kdyby dostala dvacet franků.
On půjde ven, na procházku do Bois se svou matkou. Ta žena se účastní všech mých starostí a často, když mě obléká, říká přesně to, co si v ten samý okamžik říkám v duchu. Emile je na venkově, pracuje tam na krajince. Chudák má teď všechno na starosti. Vrací se až večer po deváté, protože jiný vlak tam nejede.
Julian mi zrovna znovu provedl podlost.
Prosila jsem ho, aby šel se mnou a informoval se na zápasníky. Ví velmi dobře, že tuto službu nemohu žádat od nikoho jiného než od něj, a ví, co to znamená být zastaven, když má člověk v hlavě obraz. Nechal mě pózovat celý den. Špinavé dobytče. Mladá žena nemůže jít sama a mluvit s těmi lidmi o pózování atd.
Darebák, ničema, zbabělec; povaha zbabělá a špinavá. Dobře ví, že je to poslední neděle.
Počítala jsem, že pojedeme kolem Paříže, tam přece jsou, venku určitě... Ah, odporné prase! To je k pláči.