Sobota 5. července 1884

Tony přišel ráno na Duben. Ten člověk neřekl nic z toho, co by mě na obraze zajímalo. Vlasy shledal nedostatečně provedené, také jisté nedostatky v provedení ruky a zástěrky.
Pozadí příliš zelené tu a tam. Ale celkově, říká, jako skica je to velmi dobré. S třemi dny práce z toho můžete udělat velmi pěknou věc.
To je vše. Ale mě to těší. Protože co jsem považovala za špatné, za příšerné, takové není. Upravit hlavu a ruku – to není nic!
A protože tomu obrazu vůbec nerozuměl... naprosto nic nepochopil, těší mě to nevím proč. Kdyby byl postihl a zkritizoval cit... ale ne. Je [Škrtnuté: Je [příliš]
Když je problém jen hlava a ruka... vše je v pořádku. Bože, věděla jsem, že je to neúplné... Ale to se dá napravit...
Odpoledne obraz vidí Gaviniovi atd.
A také Ducrosem. Ducros je mladý chlapík, přítel Gaillardův, básník, cigalier (za padesát let bude snad někdo vědět, že existuje sdružení zvané La Cigale, jehož někteří členové jsou básníci velkého talentu). Tento mladý muž si tedy dělá uměleckou specialitu, zná všechny malíře, zkouší mít vliv i na porotu, vydal rozmanité svazky o Salonu. (Můj obraz tam je). Nejspíše aby vymámil plátna a zvolna si budoval sbírku, odbornost, místo vlivného kritika snad.
Tedy tento Ducros tvrdí, že moje nová plátno je nejlepší a že na Salonu udělá nádherný dojem. Ten hlupák ji staví nad Meeting!!
Přesto o tom mluvil s Gérym, který obraz přede mnou neviděl, a popisuje ho tak, jak jsem to sama pochopila. Ano, ten mladý člověk přesně pochopil, co jsem chtěla udělat. Listí a byliny, které raší; květy jabloně, violky, opojení dubnového slunce, ten milostný spánek, který přepadá dívku.
Co se zápasníků týče, Tony říká, že by to bylo nádherné, ale že Falguière to udělal před osmi lety, a ostatně je to námět, který byl a vždy bude zpracováván znova. To já vím... Nevadí. Uvidíme.
Mám roztomilé šedé plátěné šaty, živůtek jako ateliérová halena, bez jakéhokoli zdobení, jen krajky u krku a na rukávech. Ideální klobouk s velkým krajkovým uzlem, lehounký a koketní. Měla jsem tedy velkou chuť jít na ulici Legendre, protože jsem se cítila velmi dobře. Jenže to je příliš často a on není dost nemocný... Nechala jsem přivolat fiakr, sešla jsem dolů, maminka tam už byla, pak jsem si to rozmyslela a vrátily jsme se domů. [Škrtnuté: Pak je. Chtěla jsem mít]
Raději bych mu nechala počkat na návštěvu do pondělí... a proč vlastně? Bylo by hezké chodit tam často, rozveselovat ho, povídat... A co když ho to unaví nebo obtěžuje, a co když to bude vypadat nemotorně, nevhod. Ano, ale pět dní pauza, když nevychází a jsme sousedé a přijít mi je tak snadné, a on mě přece sám prosil... Ano, ale co když se budu promarňovat? A co když budu vypadat příliš chladně?
Proč tam nepřijít prostě jako kamarádka, jako obdivovatelka, jako dobré dítě – vždyť je velmi nemocný.
Ale nepůjdu-li, budu žádanější, chic.
A půjdu-li, budu roztomilejší.
Který ze dvou způsobů? A jak to přijme?
Rozhodnutá nejít, zůstávám nešťastná, pak přišla návštěva – Gaviniovi, Valentina (paní Pernettiová). Bylo po všem, ale po jejich odchodu mi maminka navrhuje jít přesto, a paní Pernettiová nás vyloží na náměstí Malesherbes, aby skryla, kam jdeme – říkáme jí, že jde o starou nemocnou dámu... Stalo se to samo od sebe.
Nechtěla jsem jít také kvůli mamince, která mi přináší smůlu a vše přehání, vše zdůrazňuje a nutí mě dělat hlouposti – jakmile vidí, že k někomu inklinuji, ze všech sil mě tam nutí, nadšená touto únikovou cestou z našich trápení. A protože je neobratná, bez taktu a... no rozumíte, vzdoruji. Ona si pak říká a říká mi, že jsem hloupá se svou nafoukaností; někdy si opravdu myslím, že jsem příliš nafoukaná, a pak udělám nějakou hloupost v opačném smyslu... To jest – tehdy, teď je s tím konec.
Buď jak buď, smůlu mi přináší, proto se držím zpátky.
Tak tam tedy jdeme! Maminka je nadšená, klepe mě po rameni, mluví o mých krásných vlasech, zkrátka... Emile je pořád otupělý, od svého pomníku vypadá zdrcený.
A Julesovi je lépe. Jí před námi svůj vývar a vejce, jeho matka pobíhá a přináší to vše, aby sluha nemusel vstoupit – ona sama ho obsluhuje.
Ostatně vše považuje za zcela přirozené a přijímá i naše služby s klidem.
Ničím se nepodivuje. Když se mluví o jeho vzhledu, někdo říká, že by si měl dát ostříhat vlasy, a maminka vypráví, jak stříhávala vlasy svému synovi, když byl malý, a svému otci.
– Chcete, abych vám je ostříhala? Přináším štěstí.
Zasmějeme se, ale on hned souhlasí, jeho matka odbíhá pro župan a maminka přistupuje k operaci, ze které vychází se ctí.
Chtěla jsem také přiložit nůžky, ale ten člověk říká, že nadělám hlouposti, a mstím se tím, že je přirovnám k Samsonovi a Dalile! Můj příští obraz. On se ráčí smát.
Povzbuzen Emile navrhuje ostříhat také vous a provádí to svědomitě, pomalu, s trochu třesoucíma rukama.
To změní jeho výraz a nemá už ten nemocný, změněný vzhled; matka vydává malá radostná zvolání: konečně ho zase nacházím, mého chlapce, mého drahého chlapečka, mého drahého dítěte–
Jaká dobrá žena; tak prostá, tak dobrá a plná zbožňování ke svému velkému synovi.
To jsou dobří lidé.
Jenže nemohu nic posoudit – ten Jules, o kterém jsem tolik mluvila a který byl vždy daleko, v Damvillers, u Mackayů nebo v Alžírsku; a najednou je tu, celý z masa a kostí; vidím ho třikrát týdně, zacházím s ním jako s dobrým přítelem, neustále mu posíláme malé dobroty, ovoce – je to stav věcí zcela nový, ale Jules sám ho zdá se považuje za zcela přirozený, zná moje velké obdivování. Naše důvěrnost s bratrem tomu napomáhá. Nic platné, nemohu nic posoudit.
Večer, když tu jsou Géry, Ducros a Engelhardt – tři muži –, využíváme toho a jedeme do Neuilly. Bylo by snadné pozvat muže, kteří by nás doprovázeli, ale na zápasníky mám raději lidi bez závažnosti: aztéckého Engelhardta, starého Géryho a příležitostného Ducrose; elegantní mladíci ze světa by snad pokroutili hlavou, kdyby mě viděli studovat téměř nahé muže, a roznesli by to.
Zatímco tihle... a s těmi se nemusím namáhat a jsem zcela pohlcena podívanou.
A kdo sedí v první řadě před námi? Odporný Larderei se svou udržovankou. Já abych se bláznila do toho chlapíčka? Je to možné? Ne. Jeho pohled nevzbuzuje žádnou vzpomínku, žádnou – něco nepříjemného přece jen, ale téměř nic.
Ten zápas je nádherný! V jednu chvíli jsem se přistihla, jak stojím, křičím a tleskám se všemi ostatními. Byl tam vzrušující okamžik: amatér zápasil s odborníkem. Obecenstvo se nadchlo a ta nadšení davů jsou silou naprosto neodolatelnou! Vykřikla jsem v duchu: raději zemřít, než ten obraz nenamalovat!
To chytí za srdce! Je v tom všechno. Ten dav! Oh, ten dav! Nikoli akademický dav seřazený podle pravidel, ale dav skutečný. A když člověk má smysl pro skutečnost, pro život... Oh, je to krásné, krásné, šílené!
A ti dva muži s napjatými svaly. Ano, je v tom všechno, [opravdu].
Zvlášť když se mysl obrací k antice, té antice, která má takovou přitažlivost, že je člověk téměř hrdý, když si říká: i my jsme Římané úpadku! Jenže nejde o to budit ty mrtvé Římany – jde o nás, o náš život! O to, čím jsme! To je přece nesrovnatelně těžší než historické rekonstrukce.
Ale proč paní Mackayová není vždy přítomna?
Představte si... Zkrátka, muž, kterého milujete tři roky, který je velmi nemocný – zdá se mi, že by bylo zcela přirozené trávit s ním několik hodin denně a rozptylovat ho... zcela počestně.

Poznámky

Pozn. překl.: Slovo „věc" je v originále anglicky: „thing".
Pozn. překl.: Cigalier – člen literárního sdružení La Cigale (Cikáda), skupiny básníků z jihu Francie aktivní v 80. letech 19. stol.