Neděle 8. června 1884

Vypadala jsem tak dobře, jak jen mohu a jak jsem kdy vypadala. Šaty působily okouzlujícím dojmem. A tvář rozkvetlá jako v Nice nebo v Římě; lidé, kteří mě vidí každý den, stáli s otevřenými ústy – Engelhardtovi například.
Přišly jsme trochu pozdě; paní Frederiksová nebyla u velvyslancovy choti, s níž máma vyměnila pár slov. Jsem velmi klidná a zcela bez rozpaků. Dost známých; paní d’Arayco, již potkávám u Gaviniových a která mě nikdy nepozdravovala, mě pozdraví velmi laskavě. Beru Gaviniho pod paži – vypadá dobře se svými stuhami a plaketami – a on mě představí Ménabreovi, italskému ministru; hovoříme o umění. Pak nám pan de Lesseps vypráví dlouhou historii o kojné, dětech a akciích Suezského průplavu. Zůstáváme s ním dost dlouho – stále pro parádu; Chevreau mi podával paži. Co se týče ostatních chargés d’affaires, atašé či sekretářů, opouštím je pro starce pokryté plaketami. O něco později, poté co jsem náležitě vzdala hold marnivosti, hovořím se vším, co tam bylo malířů – nechali se mi představit, velmi zvědaví na mne. Ale byla jsem tak hezká a tak dobře oblečená, že budou přesvědčeni, že své obrazy nedělám sama; jsou to Cheremetieff (maluje hrůzy), Lehmann – starší muž velmi příjemný, jistý talent. A Liphart chorobný, zlý; vytvořil tu něco velmi ohavného, banálního, odpuzujícího, laciné cukrovinky. To on prohlásil, že můj obraz namaloval Bastien. Závistivý, zlý – rozzuřuje ho, že se o mně mluví.
A konečně Edelfelt (kdysi představen Cartwrightovou) – talent. Hezký chlapík, dost vulgární; ruský Fin!
Celkem to bylo velmi dobré – vidíte, hlavní věcí je být hezká. V tom je všechno.
Velkou cenu i cestu zpět zalévá hrozný liják.