Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota 3. května 1884

Émile přichází v půl dvanácté – sestupuji dolů celá překvapená.
Má mi co sdělit spoustu dobrých věcí. Mám skutečně velký úspěch!! Ne ve srovnání s vámi nebo s ateliérními kamarády, ale u všech; včera jsem viděl Ollendorffa, který mi řekl, že kdyby to bylo dílo Francouze, stát by to odkoupil. A to je ale silný malíř, ten pan Bashkirtseff. (Obraz je podepsán: M. Bashkirtseff.) Tak jsem mu řekl, že jste mladá dívka, a dodal jsem: hezká. Ale ne!! nemohl se vzpamatovat. A každý mi o tom mluví jako o velkém úspěchu!
Ach!! Začínám tomu trochu věřit. Ze strachu, abych nevěřila příliš, dovoluju si pocítit jistou spokojenost jen s výhradami, o nichž nemáte tušení. Budu poslední, kdo uvěří, že ve mě lidé věří… Ale zdá se, že to tak je.
– Skutečný a velmi velký umělecký úspěch, říká Émile.
Tak jako Jules v roce 1874 nebo 75? Ach, Bože. Nu, ještě nejsem zaplavena radostí, protože tomu stěží věřím. A přitom by člověk měl být radostí zaplaven. Ten výtečný přítel mě žádá, abych podepsala povolení pro Charlese Baudea, rytce, Julesova důvěrného přítele. Ten Baude bude fotografovat a rytinou reprodukovat můj obraz pro „Le monde illustré" – to je dobré.
A pak ten drahý Émile mluví o drahém Julesovi, smějeme se s něžností; přinese mi dopisy a napíše mu, že jsem od Vernisáže tak slavná jako paní de Lessepsová – počtem svých dětí. Ona jich za deset let udělala deset a já za tři měsíce sedm.
Řekl také, že Friant (má talent) a je nadšen mým obrazem. Lidé, které neznám, mluví o mně, zabývají se mnou, soudí mě. Jaké štěstí!! Ach! Je to k neuvěření, a přece jsem si to tak přála a tak dlouho čekala!
A ten hlupák Maupassant, který netuší, že i já jsem někdo.
Dobře jsem udělala, že jsem s povolením k fotografování počkala.
Předevčírem mi o to někdo napsal – nevím kdo. Raději mám, aby to byl Baude, ten, komu Bastien říká Chariot a komu píše dopisy o osmi stránkách.
Půjdu dolů na maminčin sobotní příjem přijímat blahopřání všech těch hlupáků, kteří si myslí, že maluji jako společenská dáma, a kteří adresují stejné komplimenty se stejnými city Claire i ostatním malým hloupým holkám.
Tak.
Zdá se mi, že Rosalie nejživěji cítí můj úspěch: je bez sebe radostí, mluví ke mně s dojemností staré chůvy a chodí vykládat věci napravo i nalevo jako listonošová. Pro ni se stalo něco, nastala událost.
Ráda bych tomu věřila a to cítila.
Rodina je také spokojená, ale skoro nerozmlouváme – říkám jim jen hořkosti. Rosalie je služebná, níže stojící bytost, nežádám od ní vznešené city, a pro pokojskou je dokonalá: miluje mě, je vždy veselá a vstupuje do mých zájmů jako věrný starý sluha z komedie. Je to tedy nejlepší možné. Ale moji – čím dál víc se od nich vzdaluji. Moji – rodiče, matka – chtěla jsem od nich city podobné mým, a tolikrát a tak krutě jsem se zklamala, že je to skončeno.
Miluji je jako ze zvyku, jako přirozenou věc, někdy s nimi mluvím – neboť někdy svěříme i psovi svůj dojem –, ale… někdy si i vyměníme hodnotící úsudky, avšak lituji toho po dvaceti slovech, protože ty dámy řeknou vždy nějakou hloupost nebo lež, aby mě uklidnily nebo aby polichotily mé marnivosti! Vždy si toho povšimnu a připadá mi to hrozně ubohé – a mlčím… nebo jim řeknu něco tvrdého nebo přestanu mluvit. A to se opakuje a čím dál víc se od nich vzdaluji, ale to je nemožné – vždyť už dlouho jsme v nedostupných vzdálenostech.