Úterý 11. března 1884

Prší.
Není to jen to... ale jde to se mnou špatně. To vše je tak nespravedlivé. Nebe mě drtí...
Koneckonců jsem ještě ve věku, kdy člověk nachází opojení i v umírání. Zdá se mi, že nikdo nemiluje vše tolik jako já. Umění, hudba, malířství, knihy, společnost, šaty, přepych, hluk, klid, smích, smutek, melancholie, žert, láska, mráz, slunce — všechna roční období. Všechny atmosférické stavy, klidné roviny Ruska i hory kolem Neapole; sníh v zimě, podzimní deště, jaro a jeho šílenství, tiché letní dny a krásné noci s třpytivými hvězdami...
Zbožňuji a obdivuji vše — vše se mi jeví ve svých zajímavých nebo vznešených podobách — chtěla bych vše vidět, vše mít, vše obejmout, splynout se vším a zemřít — protože tak musí být — za dva roky nebo za třicet — zemřít v extázi, abych poznala to poslední tajemství, ten konec všeho nebo ten božský nový začátek.
Tato všeobecná láska není pocitem souchotinářky — vždy jsem tak byla — a vzpomínám si, jak jsem přesně před deseti lety psala (1874), po výčtu půvabů jednotlivých ročních dob: marně bych chtěla vybírat — všechna roční období jsou krásná — celý rok... celý život! Je třeba mít vše! Ostatní nestačí — je třeba přírody — před ní je vše ubohé!
„Koneckonců vše v životě se mi líbí — všechno je mi příjemné — a přestože se dožaduji štěstí, připadám si šťastná, že jsem nešťastná. Mé tělo pláče a křičí — ale něco, co je nade mnou, se raduje, že žije — navzdory všemu.“ (září 1875)
Nedávná Zolova kniha, Radost ze života, rozvíjí něco podobného.
Chápám vše [a vyrovnávám se] se vším, co je pozoruhodné... ale zemřu. Příliš bystré děti umírají mladé...
Tony dnes večeří u nás — říká, že mí kluci z ulice, nazvaní Schůzka, hodně získali, a že je to vcelku opravdu dobré a na Salonu to bude něco znamenat.
Ten hodný, dobrý Tony mi pronesl malý proslov o tom, jak málo důvěry mu prokazuji — a o mých moderních tendencích, kterým nijak neodporuje — jsem bez jakéhokoli předsudku, říká s úsměvem — mohu být konvenční, ale mohu také dávat užitečné rady — neboť existují přece jen neměnné principy atd.
„Ale proč mi to všechno říkáte, pane?“
„Ujišťuji vás, že mám k vám největší důvěru — a jestliže jsem vás po tři měsíce nerušila, bylo to jedině z diskrétnosti... atd.“

Poznámky

Pozn. překl.: „Poitrinaire“ — souchotinář, osoba trpící tuberkulózou. Marie záměrně odmítá romantické klišé nemocné dívky; sama zemřela na tuberkulózu v říjnu 1884. ↩
Pozn. překl.: La joie de vivre (Radost ze života) — román Émila Zoly z roku 1884, v němž hrdinka Pauline Quenu obětuje sebe sama pro druhé. Marie se na něj odvolává krátce po jeho vydání. ↩
Pozn. překl.: Marie uvádí název „Un Metting“ (s chybným pravopisem — správně „Un Meeting“) — obraz zobrazující děti z ulice při improvizované schůzi. Vystaven na Salonu roku 1884. ↩