Pondělí 10. března 1884

Je to načato a není to špatné. Claire v klobouku atd. venku; je velmi výrazná a dobře pózuje.
Inu —
Ale je mi líto, že nemám svůj bílý portrét s obnaženými pažemi a krkem — akademický, a to krásně akademický — s úchvatnou kompozicí. Domácí šaty, celé bílé... Inu, bylo to krásné — ještě ho namaluji.
Moje přebujená obrazotvornost mě před večeří přiměla podniknout cestu do Palestiny s Bastienem — neboť letos v říjnu do Palestiny pojedu.
Inu, poslala jsem se zeptat, jak se daří tomu starému nemocnému — je mu lépe. Právě mi to řekli do mluvicí trubky; když jsem zaslechla hvizd, uhodla jsem, že jde o toho malíře — po večeři přece nepřijde nikdo, jehož příchod by mohl vzbudit můj zájem... A za tu chvíli, co jsem šla z knihovny k mluvicí trubce v ateliéru... vzrušení tak silné, že jsem měla vlhké čelo i bradu. A proč? Není to obava — nemám přece strach o zdraví nikoho, vždyť ani smrt sama... není neštěstí, ani... Jsem prostě unavena — a myslím na to neustále — a on se stal předmětem mých snů — a celkem mi na tom nezáleží.
Ne — tato horečka, tyto úzkosti, tyto síly... se nesmějí rozplynout v nějaké hloupé lásce, nýbrž ve velkém díle. Budu dělat studie a obraz — a v říjnu pojedu do Palestiny a namaluji své Svaté ženy...
Ta hloupá Rosalie si myslí, že se mohu strachovat o Julesovo zdraví — a spěchala mi říci, že je mu lépe.

Poznámky

Pozn. překl.: „Porte-voix“ — mluvicí trubka, domácí komunikační zařízení propojující místnosti v různých patrech. ↩