Sobota 23. února 1884

Sobota 23. února 1884 Prostředek je dobrý — ale použiji ho teprve poté, co pošlu svá díla na Salon, 15. března.
A pak — jsem sklíčená; tento žákovský žert mě včera rozesmával a dnes přivádí k pláči.
Maréchála a Claire přišly kolem jedné hodiny, aby přijaly paní Madeleine Lemaireovou, jež přichází prohlédnout obraz. Tato dáma je slavná akvarelistka a zároveň světská žena — ale své obrazy prodává velmi draho.
Přirozeně mi řekla lichotivé věci.
Zkritizovala Claiřiny kopretiny — jako Popelin — a dodala: „ale figura je dobrá, to je hlavní."
Jsem napjatá, zničená, rozzuřená. Pravděpodobně proto, že brzy zemřu — ale celý můj život se mi vrací, od počátků až po podrobnosti; věci hloupé, jež mě přivádějí k pláči — nikdy jsem nebyla na plese jako ostatní; jednou ročně, náhodou, kde jsem přistála neznajíc nikoho... a to teprve před dvěma lety, kdy mě to už nemohlo bavit...
Jediný skutečný ples — ten Fitz-Jamesových, kam jsem šla ve večerních šatech, unavená, nemocná, nepřipravena, ve špatné náladě... pak dva charitativní plesy v hotelu Continental, pak tři nebo čtyři večery ve falešném světě, maškarní ples u Dalmasů...
Za devět let! A je to ta velká umělkyně, kdo to lituje? Na mou duši, ano. Možná bych tam nebývala šla — ale nemoci tam být — to je ta ohavnost!
[Napříč stránkou: Není to docela tak. Je tu fantazie a imaginace.] A teď — moje nejkrásnější léta jsou pryč — a pak tolik věcí...
Nyní je tu jiné než plesy — jsou tu setkání, kde člověk potká vše, co myslí, píše, maluje, pracuje, zpívá — vše, co tvoří život bytostí inteligentních.
Ani ti nejfilosofičtější a nejrozumnější nepohrdají tím, setkávat se jednou týdně nebo dvakrát měsíčně s lidmi, kteří jsou kvetoucí inteligencí Paříže... Dávám tato vysvětlení, protože nevím — zemřu — vždy jsem byla nešťastná ve všem!
Silou práce dospívám k tomu, aby mě někteří lidé... a přece je to pramen ponížení — nic pravdivého na tom není — když nás poznali, byli jsme velmi uzavření.
Člověk je příliš nešťastný, aby nedoufal, že existuje Bůh, jenž vás může pojmout do svého slitování... Ale kdyby tento Bůh existoval — dovolil by, aby se dělo to, co se děje? A já — co jsem udělala, že jsem tak ubohá? Příliš imaginace.
Není to četba Bible, co může přivést k víře... Je to jen historický dokument, kde vše, co se dotýká Boha, je dětinské.
Věřit lze jen v Boha... abstraktního, filosofického — veliké tajemství — země, nebe, vše, Pan. Jenže pak je to Bůh, jenž pro nás nemůže nic. Tohoto Boha obdivujeme a představujeme si ho při pohledu na hvězdy a při přemýšlení o vědecko-spiritualistických otázkách à la Renan.
Ale Bůh, jenž vše vidí, jenž se vším zabývá, o vše je možno ho prosit... V takového Boha bych ráda věřila. Ale kdyby existoval — dovolil by to?
Co se týká náboženského smetí — to je dobré pro hlupáky. Kdyby se Kristus vrátil, jistě by nepoznal nauky, které kázal, v katolicismu — ani v... Ale Kristus přece uznával Bibli?!
To dokazuje, že byl pouze člověkem — a je třeba přičíst jistý díl jeho? lidství, jeho prostředí a jeho zemi...
Ačkoli byl vznešeným géniem, musel podléhat vlivům toho všeho — kdyby byl Bohem, neopíral by se o předpovědi Písma... Byl by...
Chystáš se zpětně diktovat chování Kristu, drahé dítě.
Jdi spát.

Poznámky

Pozn. překl.: Madeleine Lemaire (1845–1928) — věhlasná francouzská akvarelistka, proslulá svými růžemi a jedna z nejskvělejších salonních hostitelek své doby. Soudí se, že Marcel Proust podle ní zčásti vymodeloval paní Verdurinovou.
Pozn. překl.: Ernest Renan (1823–1892) — francouzský filosof a historik, autor racionalistické „Vie de Jésus" (1863); výraz „à la Renan" označoval způsob myšlení, který přistupoval k náboženství vědecky, nikoli dogmaticky.
Pozn. překl.: Pan — řecký bůh přírody v celé její úplnosti; narážka míří na panteismus.