Neděle 3. února 1884

Jsou skoro dvě hodiny a píšu v posteli, právě jsem se vrátila z Italského divadla, kde zpívali Massenetovu „Hérodiadu“. Byla jsem s maršálovou a Claire —
Jak formulovat stížnosti... zmatené... proti... přírodě, hudbě, společnosti?... Zdálo se mi, že maršálová nebyla příliš spokojena, že se se mnou ukazuje; tohle divadlo je jako salon a jistě se nezapomenou ptát... proč takové velké přátelství; tito Rusové jim dávají lóže... a maršálová snad řekne nebo už řekla, že mám mnoho talentu a že jsem malířka-přítelkyně její dcery... Přitom k nám v sobotu chodí a chtěla mě vzít na ples se svou dcerou a koneckonců už se se mnou ukázala. Dnes večer byla nemocná a já bych to přičítala... Ať tak či onak, tyto ponižující myšlenky mě trýznily a musela jsem mít úplně ztrhanou tvář...
Sedím nehybně v přední části lóže a v duchu proklínám osud... Zbabělost, zlomyslnost, nízkost lidská. Napravit to! Ježíš na to umřel. Spása spočívá v tom, co se nazývá banální postavení ve světě — čímž ostatně z hloubi duše pohrdám. Jméno nebo peníze. Napravit svět, tupit ho, pohrdat jím, dát mu hanbu... k čemu? Ano — K ČEMU??
Je třeba být mezi těmi, patřit k těm, kdo diktují zákony. V tom je spása. Napravit lidskou hanebnost! Ale já jsem dítě. Ovládnout ji — ano. Jinak je člověk odsouzen ke vzpourám a k zoufalství, pro které nejsou slova.
Je to vůbec hanebnost? Ale ne — tito lidé mají pravdu, nedělají nic špatného... A jakmile člověk může dělat jako oni... Kdybych byla nahoře, mluvila bych o té slavné lidské zbabělosti s malým shovívavým úsměvem — ale nejsem nahoře, ale nejsem nic, ale jsem cizinka, ale ta hanebná, divoká, krutá Paříž — lhavá, zbabělá, nevědomá a barbarská. Navzdory všemu, a přece.
Ach! Mají pravdu.
A to jsou všechny hudební dojmy, které si odnáším... Ne, ale chtěla jsem se těch nečistot zbavit a nemísit je s čistými, posvátnými věcmi Umění, génia, s tím, co [je] věčně veliké a věčně krásné [Tři čtvrtiny stránek vytrženy]
První dějství překvapuje novostí a šíří zvuků. Nepodobá se ničemu, co znám... Je to skutečně nové.
Poznámka editorů
[TŘI ČTVRTINY STRÁNKY ODTRŽENY]
na okraji
Ale já Wagnera ani neznám.
— a plná a zvučná a harmonická. celá opera se otevírá s nadšením. Je to hudba, jež splývá s básní, je to hudba bez árií a výplní; je to plné a obklopuje vás, široké, nádherné, velkolepé... To je velký umělec a od nynějška národní sláva. Tvrdí se, že krásná hudba se nepochopí hned... ale kdepak — tady člověk hned pozná, že je to obdivuhodné a melodické navzdory velmi učené orchestraci.
Na konci prvního dějství je doprovod takové krásy, že jsem zůstala jako omráčená.
A několikrát jsme se na sebe podívaly s očima připravenýma plakat nadšením. U mne je to proto, že mi je více než třiadvacet — ale Claire, které je osmnáct, a její matka, které je pětačtyřicet? Kdyby ti mizerní diváci byli upřímní, plakali by; ano! jsou tu krásy tak... veliké, tak pronikavé, tak silné...
Ostatně nadšení je všeobecné... Je to triumf a ten Jules Massenet je velmi šťastný člověk.
Zajisté — až to uslyším znovu, bude to ještě krásnější; ale nepřipouštím, že by člověk skutečně krásné hudbě neporozuměl hned.
Zjevení Jana Křtitele v prvním dějství rozechvívá. Bez kukátka vypadá zpěvák jako Bastien-Lepage — jen hezčí... (Betlémští pastýři a Svaté ženy). Hudba, jež tento příchod doprovází, je natolik nápadně prostá, že je to... velmi krásné. Hérodotova ária a duet Jana se Salomé... Hlasy se vzepnou k výbuchům, v nichž vzrušení vrcholí. Poušť, Prorok, Bible. Svatá svoboda, od té chvíle hlásaná... Republika —
Maršálová měla diamantového orla s olivovou ratolestí v zobáku. Císařství, to je mír. Ale operu shledává obdivuhodnou.
Je, ach, ano — je mohutná, krásná, vznešená, barvitá, hutná, široká zvučná...
Arci — moje italská hudba nemůže soupeřit s tímto oslněním... Neboť toto oslnění je tak obdivuhodné, že je téměř dojímavé... Ne, to ne... A přece italské romance svírají srdce a nechávají snít o lásce, i s orchestrací za groš. Staré árie starých oper... A Aida...
Ach, k čertu — to je trochu jako Hérodiada, ale tento Massenet je melodický francouzský Wagner. Počkat!
napříč stránkou
Nikdy jsem Wagnera neslyšela a soudím z inspirace.
Přirovnání je toto. Wagner je Manet. Je to nedokonalý otec nové školy těch, kdo hledají talent v pravdě a citu; nové školy vždy existovaly, jen za posledních sto let malba zbloudila — a nyní ji vracejí na správnou cestu.
Tedy Wagner je Manet.
Verdiové a Massenetové si od něj berou, co měl dobrého, a hledají svou cestu. Massenet je Francouz a Verdi Ital.
Verdi je snad méně učený — ale vášnivější...
Proč srovnávat? Je krásná, je vznešená Hérodiada? Ano.
Nu, to je vše.
Simon Boccanegra — Verdiho poslední opera (nový styl) — je ubíjející a hloupá. Od Němce ukradl všechny jeho chyby...
Pokud jde o Masseneta — jmenuje se Jules. Zapírám Aidu? Nikdy!!! Ale chybí-li Hérodiadě milostný tón — co na tom záleží, ten tón prostě chybí! Navzdory hloupému nápadu udělat ze Svatého Jana Salomina milence. Raději bych je viděla jako zanícence. Prorok a ona zanícená — přesto by láska byla tehdy nevyhnutelná... Já bych Jana milovala a vztekala bych se, že nemohu zazářit u dvora Vitellia, který má ve hře dost hloupé výstupy...
Vlastně jediný slastný pocit zažívám ve chvíli, kdy se má nešťastná hlava dotkne chladného bílého polštáře...
Massenet je prý velmi milý; má čtrnáctiletou dceru — oženil se velmi mladý — a velmi slušnou ženu. Velký umělec, který žije jako spořádaný měšťák. To se mi nelíbí. Aby byl skutečně veliký, měl by být sám...
Byl by pak snad nešťastný — ano, je to možné, ale byl by zajímavý.
Ještě trochu — a kdyby byl sám... obdivovala bych ho více než Bastiena...
Jde za hranice, je Saint-Marceaux, je Bastien?
Nevím — ale jeho hudba je skutečně krásná.
Verdi jde za hranice — v Aidě zvláště.
Ano, Massenet je plenérista — říká, že chce v opeře vzduch; chce, aby se vše drželo od začátku do konce pohromadě a aby se postavy i melodie pohybovaly v hudební atmosféře, jež je obaluje a oživuje...

Poznámky

Pozn. překl.: Théâtre Italien v Paříži — přední scéna pro italskou operu v druhé polovině 19. stol. ↩
Pozn. překl.: Hérodiade — opera Julese Masseneta (1842–1912) podle Flaubertovy Hérodias (1877), poprvé uvedená v Bruselu roku 1881; zde jde o její pařížskou premiéru. ↩
Pozn. překl.: V originále „Hérodote“ (Herodotos, antický historik); zřejmě omyl za „Hérode“ (Herodes). ↩
Pozn. překl.: „L’Empire c’est la paix“ — slova Ludvíka Napoleona z jeho bordeauxského projevu v říjnu 1852; orel byl znakem bonapartistů. ↩
Pozn. překl.: „l’Allemand“ — Němec, tj. Wagner. ↩
Pozn. překl.: René de Saint-Marceaux (1845–1915) — francouzský sochař. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky un plein airiste [sic] – malířský termín (plein air, malba v přírodě), který Marie přenáší na hudbu. ↩