Pondělí 4. února 1884

Odpusťte mi, že jsem Hérodiadu přecenila. Především libreto není dobré — a pak opera připomíná Aidu v lecčems, jen slabší co do citu...
Salomé sama a sbory v zákulisí střídané s jejím nářkem nad Janovým osudem — to příliš připomíná Amneris, samotnou se sbory, které v zákulisí naříkají nad Radamesovým osudem. Ale jaký to rozdíl! V Hérodiadě je to bledá kopie. Je pravda, že Massenet má orchestraci velmi plnou a širokou a dosahuje mimořádných zvučností — ale zneužívá jich... Malovat široce je velmi krásné, ale... Tato ustavičná šíře a mohutnost zprvu imponují — ale chybí vášeň, k níž nikdy nedospěje navzdory vší své učenosti.
Ale učenost je bezmocná... V Aidě jsou vzrušující fráze a melodie ryze italská; v Hérodiadě je melodie příliš zjednodušená a vypadá jako ostýchavka, která se neodváží... Je zřejmé, že kdo nic příliš nevyzdvihne, dosáhne velké jednoty, a když to přitom není „áriemi“ příliš ochuzené, vznikne nádherný celek. Je třeba znovu slyšet Aidu, abychom viděli, je-li skutečně trochu chudá vedle bujné šíře Massenetovy.
Massenet je Munkácsy — včera jsem se to neodvažovala říct, dnes si to myslím.
Mám obě partitury na pianu.