Úterý 29. ledna 1884

Ukázka živé obrazotvornosti. Dnes ráno u snídaně si představím, že až bude Bastien v Paříži, ukážu mu svůj obraz — a při pomyšlení, že budu muset stát při tom, jak ho bude prohlížet, zčervenám tak, že kdybych rychle nerozevřela noviny, dámy by se takovému slunci velmi podivily.
Šla jsem s Canrobertovými na Munkácsyho Krista na kříži; u tohoto velkého (?) a šťastného umělce jsme zastihly princeznu Matyldu s malou vikomtesou Benedettiovou. Maršálová mě princezně nepředstavila — to mě velmi překvapilo a nemálo urazilo. Prožila jsem čtvrt hodiny velkých rozpaků... Je to nepatřičné jednání, které si neumím vysvětlit.
Palác šťastného Munkácsyho je pravý zázrak; jeho žena je velmi bohatá — byla vdova a jmenovala se hraběnka de Marsch. Říká se, že hrabě si vzal svou posluhovačku. Ať je to jak chce, její jmění dělá šťastným muže s talentem. Z té návštěvy mám migrénu — neřekla jsem Munkácsymu ani slovo a měla jsem jen jedinou myšlenku: utéci.
Ale palác je okouzlující — naprosto okouzlující.
Co se týká obrazu... je velmi velký. Kristus na kříži mezi dvěma lotry, kolem spousta lidí, černé nebe a postavy se na něm rýsují ve světlých tónech. Velmi pěkná barva. Pohyb, výrazy, tváře, oděvy, nádherné tóny... Je to malováno velmi široce, Kristus...
V madridském muzeu je Velázquezův Kristus na kříži — Kristus zcela sám —, který působí tak drásavě, že se na něj nelze dlouho dívat. Velázquez přitom nebyl dramatický — nevím, v čem ten hrozný dojem spočívá...
Munkácsyho obraz sklízí velký obdiv, židovské oděvy v tak krásných tónech jsou doslova oslňující... Ženy pláčou u paty kříže — ale podle mne... Ostatně počkám několik dní, než vyslovím soud... Nepřišlo mi to dost tragické... Možná je...
To je umění... Munkácsy je skutečně umělec prvního řádu — v tomto žánru bezpochyby nejsilnější a jediný zajímavý; žádný výrobce cenami ověnčených Aurór a Faider se mu nemůže rovnat; ostatně je to naprosto jiná věc a v současné Francii se mu nikdo nemůže rovnat.
Tento obraz s něčím navíc by měl rozechvívat; takový, jaký je, vzbuzuje obdiv — já ho obdivuji — a ptám se, proč mě to nedojímá.
Dnes večer u nás večeřel malý Rochefort... Odjíždí do Rio de Janeira na dva roky a velmi mile mluví o svých hodnostech a postupu v kariéře.
Munkácsyho žánr se ve Francii nepěstuje; v Rakousku-Uhersku se mu věnují dva nebo tři malíři — ale on je všechny překonává. Ve Francii se nedělají ta jeho obrovská bitumenová plátna, která jsou v podstatě velmi zajímavá; tady se maluje na prodej, a rychle. Munkácsy myslí jen na slávu — a může si to dovolit.
Smím-li to říci: menší obraz může být zajímavější.
A vlastně tu nejvíc obdivuji to, že je to dlouhá práce — je tam totiž spousta lidí... ale jak a velmi pozoruhodné typy, kostýmy... A to vše výborně rozvrhuje, štětcem to jen hýří; velký efekt, velká harmonie a bohatství tónů...

Poznámky

Pozn. překl.: Mihály Munkácsy (1844–1900) — věhlasný maďarský realistický malíř, v Paříži proslulý velkoformátovými biblickými a historickými plátny. ↩
Pozn. překl.: Princezna Mathilde Bonaparte (1820–1904) — sestřenice Napoleona III. a jedna z nejvýznamnějších pařížských salonních hostitelek. ↩
Pozn. překl.: Bitumenová malba užívala pigmentů na bázi asfaltu, jež dávaly hluboké, sytě tmavé tóny, ale byly proslulé tím, že časem praskaly. ↩