Sobota 26. ledna 1884

Zase Clairin obraz — ale nechávám ji patlat se s květinami; maršálová se na obraz přichází podívat a přivádí své syny; zatímco jde do salonu navštívit mámu, pět dětí zůstává v ateliéru. Dina a já — v podstatě samy děti.
Nedá se popřít, že mám stále chuť mluvit o Bastien-Lepageovi a je mi těžké o něm nemluvit. Co by si asi kdo pomyslel?
Aspoň tady o něm musím mluvit — a víte, při psaní mi oči padnou na prsty levé ruky, jež přidržují list, a ty živé, nervózní prsty mi připomínají jeho malbu; ruce, které maluje, jsou živé, kůže je obaluje a cítíme svaly, jež se chystají pohnout. Obraz, který jsem viděla včera, se mi dnes zdá lepší. Začínám v něm nacházet něco... Ano, je to malý kominík, kterého se ujala jeho hrozná matka a kterého namaloval na půdě mezi starým nábytkem, pohozeným páté přes deváté, se dvěma kočkami, jež ho pozorují, jak jí šunku. Včera jsem v tom nenacházela nic zajímavého.
Přece jen ano...
Dobří tlustí sedláci — to by mi bylo lhostejné; ano, pořádná stará ženská v čepci by byla sympatická — ale tahle dělnická žena bez pokrývky hlavy, ani mladá, ani stará! Namalováno je to před deseti lety... Technika to prozrazuje — není tak pevná jako teď a trochu to připomíná Courbeta.
Nevýrazně blond hlava, oči nestejné, ústa křivá... zkrátka nic, čeho by se člověk chytil.
Nepříjemný výraz... Otec má hlavu německého krejčíka — nos jako zobák, ale tlustý, červenobílý vous, čepičku, brýle... také nesympatický... Tihle lidé působí nepříjemně... Mnohem raději bych bývala viděla starou selku v čepci, se šťastným výrazem... že má takového syna.

Poznámky

Pozn. překl.: „En cheveux“: prostovlasá, bez klobouku či čepce, jak chodily dělnice. ↩